Browse By

PROMLUVA Z 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (C) – DRUHÝ SYN

Ježíš vypráví tři krásná podobenství: podobenství o ztracené ovečce, o ztracené minci a o ztraceném synovi. Asi bude dobré si připomenout, za jakých okolnosti Ježíš ta podobenství říká: „Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: Přijímá hříšníky a jí s nimi.“

Kolem Krista se scházela divná společnost: sem tam prostitutka, sem tam celník, různé zkrachovalé existence. A farizeové a celníci to neuměli rozdýchat. A Ježíš vypráví tři příběhy o radosti ze všech ztracených a znovunalezených.

Když uvažujeme nad podobenstvím o marnotratném synu, většinou rozjímáme nad milující otcem nebo nad návratem ztraceného syna. Pojďme dneska uvažovat nad tím druhým synem. Víte, jak to chodí na vesnici, kde si všichni „vidí do talíře“. Tomu druhému synovi se vrací domů brácha, který je černou ovcí rodiny. A to se neutají! Mohl si představit ty úsměšky, ty pohledy. Padne to na celou rodinu: No, podívejte se, jakého mají syna! Co to máš za bráchu? Povedená rodinka! Možná i ten smutek a ten hněv nad tím, co udělal jeho vlastní bratr. A teď on se objeví tady a táta mu udělá hostinu. Rozum nad tím stojí! Možná i to vědomí: Bylo mu zle, tak přilezl! No ano – bylo mu zle, a proto přilezl! Bylo to tak! Ale litoval a vrátil se. A otec mu vystrojil hostinu.

To není jenom nějaký Ježíšův příběh pro ilustraci. Ty věci se stávají. Vyprávěl jeden můj spolubratr: Měl ve farnosti ženu, která si za komunistů tak zažila od učitele, který měl „dlouhé prsty“ – komunista, který jí důsledně bránil, aby nemohla studovat. Ona byla velmi dobrá, inteligentní děvče. Toužila stát se lékařkou a on jí bránil, nemohla se dostat na školu a on se jí posmíval: „Ty víš, kdo to dělá. Já! To máš za ten kostel!“ Ona se nakonec na tu školu dostala velkou oklikou, až se na ni zapomnělo, a lékařkou se stala. A tento člověk, který jí tak ubližoval, se už v době svobody najednou objevil v kostele. A chodil pak do kostela pravidelně. Dokážete si to představit? Co byste udělali? Když ho tam najednou vidí a řekne si: „Je toto možný? Co on mi udělal?! Dyť ten kostel na něho spadne!“ (Tak to lidé někdy říkají.)

Ta žena to teda „udýchala“! Ale někdo z nás může mít stejný problém. Možná ten člověk ještě nepřišel. A někdo řekne: „Ten ani do kostela nemůže přijít, protože by ten kostel na něho spadl!“ Ale může! Když Boží milost přitlačí nebo dotkne se člověka, tak může. Je spousta lidí, kteří třeba nadělali v životě hodně zla a pak přišli. A žijí s Kristem.

Někdo možná řekne: „Obrátil kabát! Takový člověk by se udržel v každém režimu!“ Jak jedná Bůh? Když člověk přijde ke zpovědi, i kdyby měl stále stejné hříchy, i kdyby těch hříchů ani co do počtu neubývalo, i kdyby jich přibývalo, i kdyby to s ním šlo „s kopce“, Bůh mu neřekne: „Ale prosím Tě, co to tu hraješ? Já ti dneska dám odpuštění a ty budeš za týden tam, kde jsi byl!“ Ne, Bůh dává člověku důvěru. Člověk řekne: „Dopustil ses? Zaplatíš!“ Bůh řekne: „Dopustil ses? Ale lituješ? Chceš se změnit? Přijímám tě!“

Hodněkrát jsme byli subjektem takového odpuštění, přijetí nebo radosti z návratu. A tomuto odpuštění a přijímání hříšných lidí se máme učit i my…