S tím, o čem vypráví dnešní první čtení i evangelium, se nepochybně často setkáváme: boj o moc, o „korýtka“, o popularitu, sebevědomá gesta, osobní ambice, snaha „sedět co nejvýš“. A není to jenom v politice. I v běžném životě. A nemusí jít jenom a aktivní „boj o korýtka“ nebo o sápání se po čestných místech. Pýcha může mít i podobu vyvyšování svého JÁ vytrvalým ponižováním, „shazováním“ druhého, vykazováním posledních míst, byť člověk není zvoucím, ale jenom pozvaným na hostině, když použijeme obraz dnešního evangelia. To nebezpečí je nejenom ve světě. To nebezpečí může číhat i mezi námi. Je dobré o tom vědět.

My dneska nebudeme uvažovat o pýše, ale budeme uvažovat o pokoře. Protože ani pokora nebývá vždycky dobře chápána. Být pokorný neznamená stát někde v koutě a mačkat čepici. To není pokora. To je lenost, když člověk nerozvíjí dary, které mu Bůh dal. Pokora není ani neschopnost přijmout pochvalu. Někdo pochválí hospodyňku, že něco udělala výborně, a ona řekne: „Ale to ne, to není pravda!“ To taky není pokora. Pokora je pravda. Ale důležité je, aby v té pravdě byla zakomponována i pravda Božího slova, které říká: Člověče, co máš, co bys nebyl dostal? Svou hodnotu je dobře znát, ale je taky dobře vědět, kým mi byla darována.

Jaké jsou cesty k pokoře? První krok k pokoře popisují lidé, kteří zažili třeba nějaký živel, sílu přírody, výbuch sopky, nějakou těžkou situaci v horách, kde taktak vyvázli životem. Ti lidé často říkají, že je to přivedlo k pokoře. Ale to je jenom první krok – vědomí, že něco mě přesahuje a je to mocnější, než já. Ale to ještě není křesťanská pokora.

Křesťanské pokora začíná tam, kde to vědomí přesažnosti člověk nevztahuje ke slepé přírodě, k něčemu, ale k Někomu, kdo je i nad přírodou. Člověk si uvědomí: Bůh je mocnější, než já, je silnější, než já. Ale to je zase jenom začátek křesťanské pokory.

Když se člověk s Bohem spřátelí, začne si uvědomovat: Bůh je spravedlivější, než já. Je milosrdnější, než já, je laskavější, než já, je trpělivější, než já, mnohem víc miluje, než miluji já.

A potom jedna z vrcholných cest ke křesťanské pokoře, když si člověk uvědomí, že Bůh vstupuje do smlouvy s člověkem. Vzpomeňte si: „Toto je smlouva nová a věčná…“ Smlouvy zpravidla uzavírají vyrovnaní partneři: Ty pro mě něco uděláš a já na to mám, abych ti to zaplatil. Já udělám něco pro tebe a ty uděláš něco pro mě. Ale Bože, Ty vstupuješ do smlouvy se mnou? Já nejsem vyrovnaný partner! To mě pozvedá, to mi dává vědomí mé ceny v Božích očích, to mi dává vědomí mé velikosti. Ale současně mě to přivádí i do velké pokory před Bohem i před lidmi. Bože, Ty vstupuješ do smlouvy se mnou? Když si toto uvědomím, jak bych se já mohl povyšovat nad člověka? Jak?!

A ještě se chci zastavit u jednoho odstínu pokory. Evangelium končí důležitými slovy: „Pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých.“ Nemusíme myslet jenom na fyzické žebráky a mrzáky. I v tom přeneseném smyslu slova se někdy říká: „To je ale žebrák!“ Pozvi žebráky! Vybízí nás to k zamyšlení nad naším vztahem k těm, které můžeme vnímat jako zátěž, k nepříjemným lidem, kterým máme sklon raději se vyhnout, sednout si daleko od nich, na které se zlobíme, za které se stydíme. Pozvi žebráky! Pozvi je! Oni budou hrát roli v konečném hodnocení našeho života…