Někdo se Ježíše ptá, kolik bude těch spasených, jestli jich bude málo… Představme si, že by Ježíš řekl nějaké konkrétní číslo. Jakou by to s postupujícími dějinami mohlo vyvolávat úzkost! Jak by lidé počítali, kolik miliard lidí bylo před námi, kolik miliard lidí žije na světě dnes, kolik miliard lidí bude třeba ještě žít po nás. Jak by se s obavou ptali, jestli ještě mají šanci, jestli ještě vejdou do toho počtu, do té kvóty.

Ježíš jako velký učitel života vede učedníky z roviny zvědavosti na rovinu skutečné moudrosti. Neříká KOLIK, ale JAK.

To první, o čem mluví, je, že nestačí, jestli se s ním člověk znal. Lidé budou říkat: Jak to, že nás neznáš? Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích! Dnes bychom to možná vyjádřili tak, že nestačí, kdyby někdo řekl: Od malička jsem chodil do kostela, zúčastňoval jsem se mnoha poutí, možná jsem se setkal s papežem, možná jsem si na farní zabíjačce podal ruku s biskupem. To, co nás staví na cestu spásy, nejsou tyto vnější věci, ale osobní rozhodnutí nechat se formovat Ježíšem.

K té formaci Ježíš užívá obraz těsných dveří. Tak to zachycuje svatý Lukáš. Evangelista Matouš zachycuje i Ježíšovo slovo o široké a úzké cestě: „Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“

Široká cesta – to je bohémský život. Užívám si. Úzká cesta – to je náročný život podle Ježíšových nároků. A víte, co je zvláštní? Že ta široká cesta, čím déle na ní člověk je, tím víc člověka přivádí do úzkých. Když člověk začíná s drogami, tak řekne: „To je krásné, to povznesení, ta droga, to je něco!“ A pak ty trosky na konci! O všech neřestech to platí! O všem, co si člověk před Bohem nějak zlehčí, to platí. Člověk na sebe nabaluje balast a nakonec je mu těsno i na široké cestě.

A naopak: Úzká cesta, čím déle člověk na ní je, tím víc člověku otvírá prostor, protože člověk se zbavuje balastu a získává úžasný prostor pro svůj život i na té úzké cestě. Vypráví se, jak starý Diognétes (to nebyl křesťan, to byl pohan, ale byl v těch věcech tak jaksi svobodný) chodil po tržnici a říkal: „Jak já jsem šťastný! Kolik věcí tady je, které já nepotřebuji!“ Neříkali jste si to taky někdy, když jste byli někde v Makru nebo v Tescu a tam ty hory těch zbytečností a lidé kupují, co ani nepotřebují, a sotva tlačí vozík? Diognétes říká: „Jak já jsem šťastný! Kolik věcí tady je, které já nepotřebuji!“ Protože nejbohatší není ten, kdo má nejvíc. Nejbohatší je ten, kdo potřebuje nejméně. A potom Diognétes jde kolem studánky a vidí, jak člověk pije z dlaně a říká: „Výborně!“ A zahodil hrníček. Na co hrníček? Máme dlaně! Úzká cesta. Ale ta svoboda! Ten prostor pro život!

Anebo v přítomnosti. Myslím, že krásně nám to ukazuje i papež František. Psali v novinách, že když má dovolenou, tak nejezdí do nějakých exotických destinací, dokonce ani nevyužívá papežské letní sídlo v Castel Gangolfu. Utlumí vnější činnost, nemá veřejné bohoslužby, nepřijímá audience, ale zůstává v Domě sv. Marty, víc si pospí, něco si přečte, poslechne, připraví, promyslí, pomodlí se, odpočine si. A je šťastný. Nepotřebuje k tomu exotické destinace. Ta svoboda na úzké cestě!

Nebo před pár týdny to bylo ve zprávách. Studentka řekla: „Slevy pro studenty na dopravu jsou až příliš velké.“ A rozhodla se něco z toho, co na jízdném ušetří, dát na hospic. Úzká cesta? Ale ten prostor a ta svoboda, kterou na ní člověk nachází!
A to platí nejen o cestě tímto životem. To platí i o cestě k nebi. Úplně se vším člověk tou těsnou branou neprojde. Může tady zaznít otázka: Co musím opustit já, abych prošel?

Dnešní úryvek evangelia končí nádherným obrazem velikého stolu při hostině v Božím království, kde budou mnozí od severu a od jihu, od východu a od západu. Ano, kvóty nejsou. Každý je zván.

Tak můžeme prosit: Pane, ukaž mi, na jaké cestě jsem já. Jestli na té široké, která vede do záhuby, nebo na té úzké, který vede k životu. Pane, ukaž mi, co musím opustit, abych těsnou branou vešel. Pane, pomoz mi, ať na té velkolepé hostině v Božím království vlastní vinou nechybím ani já…