Browse By

PROMLUVA Z 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (C) – ROZVRACÍ JEŽÍŠ RODINY?

Je docela drsné dnešní evangelium. Možná ještě drsnější může být název dnešní promluvy. Dnešní naše zamyšlení bych nadepsal slovy: Rozvrací Ježíš rodiny?

Na první pohled to tak může vypadat. Ježíš mluví o rozdělení kvůli němu, dokonce mluví o rozdělení mezi těmi nejbližšími v rodině. Člověka možná napadne: Jak je vůbec možné něco takového říct? A hlavně: Jak může něco takového říct Ježíš? Přece když Ježíš přišel na svět, tak andělé zpívali: Sláva na výsostech Bohu a lidem na zemi pokoj! A tady Ježíš vypráví takové hrůzy, že nepřišel dát mír, ale rozdělení – dokonce mezi těmi nejbližšími v rodině!

Dobře známe ty slogany typu „V jednotě je síla“. Každý cítí, jak je důležitá jednota mezi lidmi. A zvlášť v rodinách! Známe ten obraz se Svatoplukovými pruty. A tady Ježíš vypráví takové věci! Takže se můžeme právem ptát: Rozvrací Ježíš rodiny?

Svatý apoštol Pavel v listě Efesanům o Kristu píše: „Jen on je náš pokoj.“ A na jiném místě evangelia Ježíš sám řekne: „Pokoj vám zanechávám. Svůj pokoj vám dávám. Ne takový, jaký dává svět, já vám dávám.“ Tak je Ježíš příčinou pokoje nebo je příčinou rozdělení? Může být obojí. Tam, kde se jeho poselství žije – v rodinách, ve společenstvích, ve farnostech, tam je Kristův pokoj. Kde je Ježíš odmítán, kde je jeho poselství odmítáno, kde člověk na to Kristovo místo začíná stavět sebe, kde normou přestává být Ježíš, ale kde se normou stává člověk, tam se Ježíš stává kamenem úrazu, tam vzniká napětí, nepokoj. Pnutí mezi touhou toho, kdo touží, aby Ježíš byl milován za všech okolností a nade všechno, jak to zaznělo v dnešní vstupní modlitbě a mezi touhou toho, kdo Krista na tom žebříčku hodnot chce mít hodně hodně nízko, případně ho tam nepotřebuje mít vůbec. Myslím, že krásně to vysvětluje otec biskup Josef Hrdlička. Poslechněme si dnes jeho slova:

I dnes jsou Pánova slova plná dramatického napětí. Ježíš hovoří o rozdělených lidech v jedné rodině, jmenuje výslovně otce, mat­ku, syna, dceru, tchyni a snachu. Ptáme se, jak je možné, aby on, který je láska sama, rozděloval lidi? Vždyť láska spojuje, a co Bůh spojí, je nerozlučné a dostává božský rozměr jednoty života.
Zcela jistě. Není krásnější a pevnější rodina než ta, kde víra a poctivý život s Bohem utváří a posiluje lásku manželů, rodičů a dětí, i lásku mezi generacemi prarodičů a vnuků. Řád lásky, po­stavené na oběti a sebedarování, otvírá stále hlubší a plnější štěstí těch, které spojuje Bůh. Dokonce i těžkosti, kříže a trápení se ob­racejí k jejich prospěchu a posilují jejich vztah.
Bolestné ale je, když někdo v rodině ztratí víru a odbočí na slepou kolej prázdnoty, do nevěry nebo hříchu. I tyto věci se často dějí v našich rodinách. Mnoho rodičů pláče nad dětmi, mnoho prarodičů nad vnuky, mnoho manželů nad krizemi a odcizením, které v pod­statě plynou z rozdílného chápání hodnot. Jsme křehcí a ubozí lidé. Nemá smyslu dělat si iluze o vlastní spolehlivosti a pevnosti. Kdo stojíš, hleď, abys nepadl.
Rodinu lze přirovnat i k jakémusi komornímu souboru. Běžně se stá­vá, že v takovém kvartetu či kvintetu je třeba naladit nástroje, které jsou rozladěné. Ladění probíhá podle jednotného tónu, kterým je čisté ko­morní „a“. I členové rodiny jsou nástroji. I oni se rozlaďují, i oni potře­bují onen společný korigující tón, ve kterém by mohli obnovit původní čisté ladění a souhru. Co jiného je v životě křesťana svátost smíření než obnova v Bohu, při které sám Kristus člověku odpouští a vrací mu mi­lost a čistotu duše?! On je alfa a omega, on je komorní „a“ celého stvoře­ní. On činí znovu použitelnými i nástroje našich duší, které se ve svém rozladění mohou stát ohniskem disharmonie a destrukce.

Tak to je. Ježíš nerozvrací. Ježíš spojuje. Jedinečným způsobem! Rodiny, společenství, farnosti. Klíčem této jednoty a pokoje, případně klíčem nejednoty a nepokoje je právě ona ochota či neochota ladit ty naše nástroje podle onoho komorního „a“, kterým je On sám. Ale to už je na člověku…