Ježíš v tom dnešním úryvku evangelia říká jednu moc důležitou větu. Říká: Kde je váš poklad, tam je i vaše srdce.

Napřed asi co to je to srdce. Srdce v tom biblickém smyslu slova vždycky znamená jakýsi střed člověka, střed lidské bytosti, naše nejvnitřnější JÁ. A tím pokladem jsou skutečnosti, ve kterých to srdce kotví.

Kotva je pro loď jistotou. Když je loď dobře zakotvená, tak je zabezpečená a námořníci mohou jít spát. Ale když námořníci zakotví v nějakém nevhodném podloží, tak je to jistota falešná. Člověk jde spát, a když v noci přijde vítr, tak vás to odvane kotva nekotva, takhle se to šoupe po dně a můžete narazit na útes a loď se potopí. Není to jedno, kdo člověk kotví! Není to jedno pro námořníky a není to jedno pro nás.

Někdo kotví ve věcech. Bylo o tom evangelium minulou neděli. Ježíš ho nazývá bláznem. Protože všechny věci nás opustí. Úplně všechny. To není dobré kotviště.
Někdo kotví v titulech. Když žena přijde na léčení a spolupacientce na pokoji řekne, že ji všichni oslovují „paní magistro“ a že by teda asi bylo dobře, kdyby ji takhle oslovovala taky (to se stalo!), tak to asi není moc dobře. Možná se ten titul dostane ještě na parte, možná i na náhrobek, ale tam už působí docela bezmocně. Tituly člověka opustí! Není to dobré kotviště!

Někdo kotví v lidech. Budujme vztahy! Mohou být krásné a jsou důležité. Ale Bible o člověku říká: „Ten záchranu nezjedná!“ Někdy možná ano. Ale jak často je člověk bezmocný! Lidé nás nezachrání. A víte, jak to mezi lidmi často bývá: Dneska je to tvůj kámoš a zítra je proti tobě. A když si uvědomíme, že třeba i ten, koho milujeme nejvíc, nám jednou zemře (to silný kalibr si to uvědomit!), tak vidíme, že ani to není to správné kotviště. Budovat vztahy – určitě! Je to důležité. Ale výslovně kotvit v lidech – to není moc jisté kotviště.

Někdo kotví v tom, že si řekne: Jsem mladý, jsem silný, jsem zdravý, jsem krásný. Proč ne? Možná jsi. Ale najít v tom kotviště je zrádné! Jenom co to řeknu, že jsem mladý, zdravý, krásný, silný, tak už jsem udělal další krok ke chvíli, kdy mladý, zdravý, krásný, silný nebudu. To je dobré vědět!

Někdo kotví v kariéře. To říkala jedna žena, která se Bohu otevřela až na sklonku života: „Já jsem velkou část života kvůli kariéře opustila Boha.“ Kotvila v kariéře! A pak ji opustila kariéra. A ona se díky tomu vrátila k Bohu. Díky za to!

Někdo kotví ve veřejném mínění. Kotví v tom, co si o něm budou lidé myslet, co o něm budou říkat. Ale to je taky velmi prchavá záležitost. Říkal jeden kněz: Pro nás kněze, když denně stojíme před tváří lidí, to je veliké pokušení jednat tak, aby se to lidem líbilo, aby lidé řekli: „To je pan farář! To je dobrý farář!“ Ale to taky není dobré kotviště! Samozřejmě se to netýká jenom kněží. Všichni můžeme být v tom nebezpečí jednat tak, aby lidé řekli: „To je borec!“ Protože pak třeba přijde chvíle, kdy někdo člověka pomluví, pošpiní, smýšlí o něm špatně. A pokud člověk kotvil ve veřejném mínění, tak najednou je bez kotvy. Ono to povolilo!

Ale jestli mám kotvu v Bohu, tak mohou mě opustit věci, mohou mi být k ničemu tituly, mohu ztratit lidi, mohu ztratit mládí, mohu ztratit zdraví, sílu, krásu, mohu přijít o kariéru, mohu přijít o dobré jméno, ale neodkotví mě to. Bude mě to bolet, ale neodkotví mě to! Moje kroky budou pevné, jenom když budu mít kotvu v Bohu. To je můj poklad. Jinak jsem odkotvený, nemám se o co opřít, budu se motat životem. Bez kotviště, bez pokladu.

Proto říká svatá Terezie Veliká: Klid můj je v Bohu. V něm je můj život. Kdo má Boha, má víc, než tuší. To je to nejjistější kotviště pro lidské srdce.
A ještě jedna věc je moc důležitá: Pokud moje srdce bude kotvit v Bohu, tak až budu na konci života, tělo bude možná ještě podrobeno nemoci nebo stáří nebo smrti, ale srdce už budu mít dávno u Boha, protože svým srdcem jsem v něm už dávno kotvil. Takže srdce tam už je a to ostatní tam v pravou chvíli za ním přijde. My křesťané nejsme lidé, kteří jsou nohama na zemi a hlavou v oblacích. My jsme nohama i hlavou na zemi, ale srdce máme v nebi! Tam kotvíme.

A tak až dneska při mši svaté řeknu nebo zazpívám „Vzhůru srdce!“ a my všichni odpovíme „Máme je u Pána!“ ať je to pravda. Ať je to absolutní pravda. Protože jenom tam máme jisté kotviště. To ostatní nás dřív nebo později všecko opustí…