Browse By

PROMLUVA Z 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (C) – MARNOST NAD MARNOST

Bylo by asi fakt zajímavé vidět, co se člověku prohání hlavou, když zaznívají slova dnešního prvního čtení z knihy Kazatel: Marnost nad marnost, všecko je marnost. Možná si vzpomeneme na zlatou klasiku českých komedií, když Ladislav Smoljak říká: „Je to marný, je to marný, je to marný!“ Ale to není to, co nám ten úryvek Bible chce říct.

V originálu – v hebrejštině – je použito slovo „hebel“, a to v překladu znamená ranní opar, takovou tu mlhu, která se ukáže nad krajinou, než vyjde slunce a slunce ji pak velmi rychle rozpustí. Možná přesnější překlad než „marnost“ by mohl znít: pomíjivost, chvilkovost. Pomíjivost nad pomíjivost, všecko je pomíjivost. To už nepůsobí tak depresivně! Tu zkušenost máme: Všecko tady na světě je pomíjivé. Jídlo se zkazí rychle. Jiné věci vydrží déle, některé hodně dlouho, některé záležitosti nás třeba i na dlouhé věky přežijí. Ale jednou všechny pominou. Jak to často zpívávají v naší farnosti při pohřbech: „Vše v světě pomine, jen Bůh se nemění…“ Tady na zemi je pomíjivé úplně všecko.

A v tomto smyslu mluví i Ježíš v dnešním evangeliu. Ježíš neříká, že se nemáme starat o majetek nebo o úrodu nebo o ty vnější věci. On tam ale používá slovo „chamtivost“. My se musíme starat i o ty vnější věci! Patří to k životu! Ale Ježíš nám říká: Rozlišuj, co ve tvém životě je hlavní a co je vedlejší. O ty vnější věci se starat musíš. Ale ponechej si kapacitu na to podstatné: Na to, abys byl bohatý před Bohem. Nic z těch vnějších věcí si na věčnost neodneseš. To tu necháš. To tu zůstane a dřív nebo později se to rozpadne na prach. Ale buď bohatý před Bohem!
Je něco, co si na věčnost odnést můžeme. Skauti mají hezké pravidlo: Aspoň jeden dobrý skutek denně. To nám chce Ježíš říct: Všímej si, co bys mohl pro někoho udělat dobrého (pro lidi, pro Boha) a do toho investuj!

Ježíš používá slovo: blázne! Co je to bláznovství? Kdo je v Ježíšově smyslu slova blázen? Blázen je ten, kdo všecky fyzické a psychické síly investuje do toho, co tu nechá a už mu nezbude kapacita na to, aby přemýšlel nad tím a dělal to, co s ním na věčnost půjde. Bláznovství je, když to vnější pohltí celou nebo značnou kapacitu a síly člověka.

Co můžu dělat, abych nebyl tímto bláznem? Určitě začít otázkou: Co nejvíc zaměstnává kapacitu mého přemýšlení a mých sil? Starost o co? Starost o to, co tu zůstane (tedy o to, co mám), nebo starost o to, co se mnou na věčnost odejde (tedy o to, co jsem)? Blázen je ten, kdo nemá užívání rozumu, kdo nerozumně investuje. Do čeho a kolik investuji já? Kdybych vše, nebo téměř vše investoval jen do toho, co tu zůstane, bylo by to bláznovství.

A víte, co je zajímavé? Víte, kdy člověk začne ne příliš rozumně investovat do těch vnějších věcí? Ve chvílích, kdy je vnitřně prázdný. Když prožívá vakuum, vnitřní prázdnotu. Když chybí vztah k lidem, když chybí vztah k Bohu, tak člověk tu prázdnotu začne naplňovat věcmi. Když člověk začne bloumat v obchodech, ať už těch kamenných nebo internetových, co by si tak ještě pořídil, koupil, co by tak ještě… Může to být varovné znamení: Mám v sobě vakuum, není tam Bůh, není tam člověk. Kdybychom si tohoto někdy ve svém životě všimli, tak honem se opřít do investice, která zůstane – do vztahu k Bohu a k bližnímu. Přestaň se dívat, co nabízejí na internetu. Běž udělat dobro: pro Boha, pro člověka. A zjistíš podivuhodnou věc: Že ty nerozumné, bláznivé, pomíjivé touhy po věcech tě nechají na pokoji. To je zkušenost. Zkusme ji objevit i u sebe…