Je tak nádherné to dnešní 1. čtení, kdy Abrahám smlouvá s Bohem, je neodbytný. Mladí by řekli: Je vlezlý. A Bůh to smlouvání, tu neodbytnost, tu vlezlost připouští. A v evangeliu dokonce Ježíš řekne: Buďte neodbytní! Buďte vlezlí! Protože modlitba je něco, co vnáší do lidského života světlo. Modlitba je něco, co mění lidské životy – naše i těch, za které prosíme.

My jsme se možná naučili na modlitbu dívat spíše skrze povinnost. My víme, že se máme modlit aspoň ráno a večer a že je dobré pomodlit se před jídlem a před prací a po jídle a po práci a během dne je dobré se modlit a v kostele je dobré se modlit. Ale modlitba – to není na prvém místě povinnost! To je na prvém místě výsada. Svatý Jan Zlatoústý říká: „Kdybys chtěl navštívit nějakého vysoce postaveného člověka, třeba nějakého knížete, nejprve se setkáš v tom paláci s jeho sluhou.“ Dnes bychom řekli: Nejprve musíš projít kanceláří jeho sekretářky. A ten sluha (nebo ta sekretářka) ti řekne třeba: „Teď tam nemůžeš, teď tam někoho má, má třeba teď důležité jednání, nemá teď čas, musí něco vyřešit nebo právě obědvá. Teď jdi domů. Musíš se nejdřív objednat, přijď jindy.“ A svatý Jan Zlatoústý říká: „Ale u nebeského Otce nestojí žádná stráž ani žádný sluha, který by ti řekl: ´Teď ne, přijď jindy!´ a poslal by tě pryč s nepořízenou. Ale když zvoláš vůči Bohu ´OTČE!´, ještě než cokoli jiného řekneš,“ říká Jan Zlatoústý, „už jsi v otcovském objetí. Jenom, když řekneš ´OTČE´.“

Dokud jsem učíval náboženství prvňáky, vždycky jsem jim říkal: Modlitba je lepší, než mobil. Protože mobil můžeš ztratit, můžeš ho zapomenout, může ti ho někdo ukrást, může se zničit, může se ti vybít baterka, může ti spadnout do záchodu, jako spadnul jedné paní, nebo se ti na druhé straně ozve: „Volaný účastník je nedostupný.“ Nebo se ti ozve: „Čekejte, volaný účastník právě hovoří.“ Nebo se ozve hlasová schránka. Možná si majitel zprávu vyzvedne, až bude mít čas. Ale modlitba – to je přímé spojení s Bohem. Neexistuje obsazovací tón. Vždycky se dovoláš!

Vyprávěl jeden kněz, jak mu kdysi o čtvrt na deset večer volal nějaký starý muž: „Pane faráři, já vám pošlu taxíka a přijede mě vyzpovídat.“ Ten kněz zrovna ještě něco měl, tak mu říká: „No tak na taxíka zapomeňte, to byste se nedoplatil, já mohu klidně sednout do auta, ale je to tak důležité, že teďka večer?“ On říká: „Ano.“ A ten kněz cítil, že to tak úplně není, tak mu říká: „A jste nějak ohrožený na životě?“ A ozvalo se: „Jo.“ A ten kněz se ptá: „A jak?“ – „Jestli nepřijedete hned a nevyzpovídáte mě, tak z toho umřu!“ Nakonec se teda domluvili na nějakou jinou dobu. A když ten kněz k tomu člověku přišel, starý pán to byl, tak tomu člověku nabídl, aby se napřed spolu pomodlili. Ten člověk říká: „Já už ten Otčenáš ale neumím. Já jsem se ho nemodlil 60 let.“ Ten kněz mu říká: „Tak se ke mně přidejte!“ Kněz se začal modlit a ten člověk vždycky, když si na nějaké slovo vzpomněl, tak ho s takovým nadšením řekl. Po šedesáti letech oslovil Boha jako svého Otce.

Možná cítil, že to nebude dlouho trvat a bude stát před jeho tváří. Ale to nevíme nikdo, jak dlouho to bude trvat a my budeme stát před tváří Otce opravdu tváří v tvář. Ale teď je důležité, abychom si k němu sjednali cestu jako k Tátovi. I skrze tu modlitbu. I skrze modlitbu Otče náš. To je taková výsada! Nezapomeňme na to: Jenom řekneš ´Otče!´, a už jsi v Otcově náručí…