Browse By

PROMLUVA Z 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (C) – VNĚJŠÍ AKTIVITY A CHVÍLE U PÁNA

Člověk by řekl: Kdyby byl Ježíš trochu diplomat! Marta se namáhá, aby hosta pohostila co nejlíp, stěžuje si, že na to zůstala sama. Kdyby Ježíš řekl: „Ale Martičko, dyť víš, jak se na ty tvoje pochoutky těším… Víš, jak rád tu chodím… Kdo by to udělal líp, než ty?“ Nebo kdyby ještě dodal: „Však víš, že Mařenka na ty věci moc není! Ona třeba zas někdy jindy udělá něco jiného…“ Marta by běžela ještě nějakou tu dobrotu dodělat! Ale to by Ježíš asi Mařenku shodil. Jenže takhle se zdá, že shazuje Martu! „Marto, Marto, pečlivá jsi, ale…“ Ne! Ježíš neshazuje. Ani Marii, ani Martu. Jistě i to „Marto, Marto…“ řekl s velkou láskou v srdci i s velkou láskou v hlase. Ježíš neshazuje. Ježíš chtěl Martě i Marii něco říct. A chce něco říct i nám.

Ježíš chce upozornit na jedno úskalí. A na to jsme zvlášť my v církvi leckteří specialisti. Že jsme totiž schopni dělat všechno možné a utápět se v aktivitách, a někdy i pro Ježíše! A ani nás třeba nenapadne se zeptat, jestli právě toto chce po nás on. Že jsme schopni dělat všechno možné a utápět se v aktivitách, třeba i pro Ježíše, ale nemít čas sednout k jeho nohám, naslouchat mu, rozmlouvat s ním, být s ním.

Moudrý duchovní vůdce P. Benedikt Holota v jedné své knížce popisuje, jak kdysi navštívil jednoho staršího kněze:


„To nemáte potuchy, co to dá za práci, než tu zahra­du posekám, usuším, všechny stromy musím otrhat, sklidit ovoce…“
Opravdu – je celý sedřený, ruce omrzlé, postava schýlená, v neděli na odpolední pobožnosti tři staré ženy. Ovocná zahrada je převeliká, tři menší zahrady na zeleninu k tomu, dvě velké stodoly, fara patrová…
Kněz spravuje jeden kostel.
Namítl jsem: „Ale otče, přece jste nebyl svěcený na to, abyste hospodařil, živil drůbež, králíky, husy – opatro­val psa, okopával zelí a česal ovoce?“
„No jó, ale vysvětlete to hospodyni! Ta by bručela. A tohle už dělám 15 let!“
Mluvil pravdu? Nebo jako synek ze selské rodiny nemohl vidět zahradu ležet ladem?

Koneckonců tu zkušenost udělali už před 2000 lety i apoštolové. Aktivit přibývalo a oni zjistili, že najednou nemají čas na modlitbu, nemají čas na hlásání Božího slova, nemají čas na to, k čemu je Ježíš ustanovil. Čteme o tom v 6. kapitole ve Skutcích apoštolů: Dvanáct (apoštolů) svolalo veškeré množství učed­níků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“

To je myšlenka nejen pro zasvěcené osoby. I pro ostatní. Někdo možná řekne: „Já bych se i modlil, já bych i četl Písmo svaté, já bych i přišel do kostela, třeba i ve všední den, ale kdy? Já toho mám tolik, já na to fakt nemám čas!“ Vnější aktivity jsou hezké a mohou být i důležité, ale důležité je, jestli to, co teď dělám, po mě opravdu chce Bůh. A Ježíš má ve svém srdci velikou touhu: Touhu, abychom objevili, že na prvém místě chce sytit on nás. Svou přítomností, svým slovem… Touhu, abychom my toužili po jeho blízkosti a teprve z té jeho blízkosti abychom pak vycházeli k práci, ke svým povinnostem, k vnějším aktivitám. To chce Ježíš říct Martě a Marii, to chce Ježíš říct nám, to je poselství dnešního úryvku evangelia…