Chtěl bych spolu s vámi o dnešním krásném svátku uvažovat o ceně Eucharistie.

Jak už jsme si to svého času říkali, spočítal jsem kdysi dětem, kolik stojí jedna obyčejná, neproměněná hostie dovezená z pekárny v Bílé Vodě. Stojí asi 20 haléřů. Často to dětem připomínám. Obyčejná, neproměněná hostie stojí pár haléřů. Skoro nic. Proměněná svatá hostie má cenu nekonečnou. Je to živý Ježíš.

Toto je něco, co nám chce připomenout i náš emeritní papež Benedikt XVI. Ten před nedávnem napsal i tato slova, která si zároveň dovolím trochu komentovat.

Papež říká: „Uvažujme o ústředním bodě, kterým je slavení eucharistie.“ Ježíš v Eucharistii – to je ústřední bod života církve. Nemáš nic většího, než je Boží Syn skutečně přítomný v proměněné svaté hostii. Ústřední bod života církve.

Papež Benedikt pokračuje: „Náš postoj k eucharistii nemůže nebudit obavy. Druhý Vatikán právem postavil do středu křesťanského života a existence církve tuto svátost přítomnosti Kristova Těla a Krve, přítomnosti Jeho osoby, Jeho umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Zčásti k tomu skutečně došlo, za což chceme Pánu ze srdce děkovat.“ Částečně se opravdu podařilo živého Krista v Eucharistii postavit do středu života mnohých křesťanů. Na začátku 20. století papež Pius X. vyzval k časnému a častému přijímání Eucharistie. K časnému přijímání – aby děti, jakmile jsou schopny rozlišit obyčejný chléb od eucharistického a mají Krista opravdu rády, šly co nejdříve ke svatému přijímání, aby se dětské duše ujal dříve Ježíš, než ten Zlý. A vyzval papež Pius X. i k častému přijímání Eucharistie. Aby se člověk nevyhýbal přijímání Eucharistie a pokud věří ve skutečnou přítomnost Ježíše v Eucharistii a pokud nemá na duši těžký hřích, aby to byla nejen záležitost svátků, ale aby člověk přijímal Krista co nejčastěji. A 2. vatikánský koncil k tomu vede také. Takže jak připomíná papež Benedikt, částečně se to podařilo dát Krista do středu života křesťana. A díky za to!

Ale papež Benedikt pokračuje: „Široce však převládá jiný postoj: nikoli nová, hluboká úcta k přítomnosti Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, nýbrž takové zacházení, které velikost tohoto mystéria pustoší. Klesající účast na nedělní eucharistii ukazuje, jak málo jsme my, dnešní křesťané s to docenit velikost daru, spočívajícího v Jeho reálné přítomnosti.“ To je moc důležitý postřeh. Kdyby člověk opravdu věřil v reálnou přítomnost Ježíše v Eucharistii nebo kdyby opravdu docenil, kým Ježíš v Eucharistii pro něj je, tak by se Eucharistii nevyhýbal, ale toužil by Krista přijímat co nejčastěji. A nejenom přijímat, ale setkávat se s ním živým při mši svaté. Při mši svaté je Ježíš fyzicky přítomný mezi námi – se svým Tělem, Krví, duší, božstvím. To nikde jinde nemáme. Jistě – máme modlitbu. Ale modlitba je „mobil“ – rozhovor s Ježíšem. Ale On živý v Eucharistii – to nikde jinde nemáme. Kdyby to člověk docenil, tak by běžel na mši svatou! A nejenom v neděli, ale byly by kostely plné i ve všední dny.

Dál potom papež Benedikt poukazuje na to, že zvlášť na západě mnozí lidé přistupují ke svatému přijímání bez víry, bez zkoumání nitra, jestli není zatíženo těžkým hříchem. Mnozí berou přijímání Eucharistie jen jako společenskou událost: „Eucharistie byla deklasována na pouhý obřad, když se považuje za samozřejmé, že vybrané způsoby vyžadují, aby byla podávána všem pozvaným z důvodů jejich příslušnosti k příbuzenstvu u příležitosti rodinných slavností nebo svateb či pohřbů. Samozřejmost, s níž někteří přijímají Nejsvětější svátost jednoduše z titulu svojí přítomnosti na určitém místě, ukazuje, že svaté přijímání je chápáno jako pouhé obřadní gesto.“

Na západě to tak mnohde je. Ke zpovědi lidi nechodí, ale ke sv. přijímání ano, včetně těch, kdo s Bohem nežijí a jsou na mši svaté přítomni jenom z nějakých rodinných nebo společenských důvodů. A tu přece jenom platí to, co napsal sv. apoštol Pavel: Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.

A pro dnešek závěrečné slovo papeže Benedikta: „Pokud budeme uvažovat nad tím, co dělat, je zřejmé, že nepotřebujeme nějakou jinou církev, kterou si vytvoříme. Nezbytná je naopak obnova víry v reálnost Ježíše Krista, který se nám daroval v této Svátosti.“

A o tuto obnovu, o obnovu víry v živého Ježíše přítomného v proměněné svaté hostii zvláště dnes prosme…