Můžeme říct slovy Tomáše Halíka, že do evangelií je vepsán román apoštola Petra. On má pak samozřejmě ještě pokračování ve Skutcích apoštolů a apoštolských listech. Ale pokud jde o „Petrův román“ na stránkách evangelií, nevím, jestli nás někdy napadlo, že začátek i konec tohoto románu se nápadně podobají. Odehrávají se na stejném místě a ve stejné situaci – na břehu Galilejského neboli Tiberiadského moře, při rybolovu, při lovu ryb, který je marný, je neúspěšný. Apoštolové mají prázdné sítě, prázdné ruce. Poprvé Ježíš Petrovi říká: „Zajeď na hlubinu!“ Petr říká: „Nic jsme nechytili, ale na tvé slovo spustím sítě.“ A je z toho velmi bohatý rybolov. Petr ještě v tu chvíli neví pořádně, kdo Ježíš je, ale tuší ten rozdíl a říká: „Pane, odejdi ode mě, jsem člověk hříšný!“ Ale Ježíš mu říká: Ne, ne, Petře. Ty budeš rybářem lidí!

No a v té poslední scéně je tomu podobně: Opět Tiberiadské moře, opět marný rybolov, apoštolové mají opět prázdné sítě, prázdné ruce. Ježíš řekne: „Hoďte síť na pravou stranu lodi!“ A je z toho zase bohatý úlovek. Petr už ví, kdo je Ježíš. Ví to hodně zblízka. Za ty 3 roky s ním hodně prožil. A taky nejspíš věděl, proč se ho Ježíš třikrát ptal na lásku. Protože třikrát zapřel! A ta scéna opět končí předáním poslání: Buď nejenom rybářem, ale taky pastýřem. A následuj mě!

Mezi těmito dvěma scénami se odehrává celý příběh Petra s Ježíšem: Všecko to krásné, hluboké, ale taky všecko to poznamenané člověčinou a dokonce i trojím zapřením. A určitě taky velkou bolestí. Dokážeme si představit, jak Petr od Velkého pátku až do velikonočního rána a možná opravdu až do té chvíle smíření na břehu Tiberiadského moře uvažoval o jediném: O tom, že má podíl na tom všem, co se Kristu stalo, protože ho zapřel. Nikdy si nemyslel, že by toho byl schopen. A teď se setká s Ježíšem právě na břehu Tiberiadského jezera a Ježíš se ho neptá, jestli za ty tři roky všemu porozuměl a jestli je dostatečně ctnostný, aby mohl být tímto pastýřem a aby mohl být prvním mezi těmito pastýři. O tom Ježíš věděl svoje. Ptal se ho jenom na lásku. Na jakou lásku? Ne na sentiment. Milovat Boha v biblickém smyslu slova znamená klást ho výše, než sebe. Na to se Ježíš ptal. Ať už předtím bylo cokoliv. Jestli Petr je ochoten klást jej výš, než sebe. „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji.“ A pak jde a pracuje pro Krista, hlásá Krista, umírá mučednickou smrtí. A když ho chtějí ukřižovat, tak si přeje být ukřižován hlavou dolů, protože není hoden umírat tak, jak umíral jeho Mistr.

Ten román může být i o nás. Možná má jiný začátek, možná má jiný děj, možná bude mít jiný konec. Možná v něm bude hodně radostného, hlubokého, krásného, ale možná i hodně bolestného. Možná i my jsme si už uvědomili nebo si teprve uvědomíme, čeho všeho jsme schopni my, že jsme opravdu všeho schopní, pokud nás Boží milost nepodrží.

Ale bude v tom našem románu života – a nepochybně tam je už i teď – otázka, zda Krista milujeme, zda ho milujeme ne nějakou sentimentální láskou, ale láskou v tom biblickém smyslu slova, jestli klademe Krista výš, než sebe, jestli nám na Kristu záleží víc, než na nás samotných.

Pokusme se na to odpovědět…