Browse By

PROMLUVA ZE ZELENÉHO ČTVRTKU (A,B,C) – CHÁPEME, CO NÁM JEŽÍŠ UDĚLAL?

Slavíme den ustanovení Eucharistie, ustanovení toho nejvzácnějšího, co v církvi máme. Máme všichni (tedy alespoň my dospělí) tu zkušenost, že banka stanovuje pravidla. Klient ne. Klient jen ta pravidla buď přijme, nebo nepřijme.

A tak i Ježíš – ta nejbohatší Banka všech bank – stanovil pravidla. On stanovil způsob, jakým se chce s námi setkávat. My jsme jenom klienti. My neurčujeme pravidla. My to, co Ježíš ustanovil, jenom buď přijmeme, nebo odmítneme.

Ježíš sám určil způsob, jakým se s námi chce setkávat. On jako první vzal do rukou chléb a víno a proměnil je v sebe. A řekl: „To konejte na mou památku!“ A církev to po něm opakuje. Opakuje slova, opakuje gesta. A Ježíš za tím stojí. Neexistuje na této zemi těsnější spojení s Ježíšem.

I tady – nad tajemstvím Eucharistie – by mohla zaznít ta Ježíšova otázka, kterou položil apoštolům, když jim umyl nohy: „Chápete, co jsem vám udělal?“ My chápeme i nechápeme. Nějak chápeme. Můžeme si to rozumem trochu přiblížit. Chápeme srdcem osvíceným vírou. Ale ještě víc nechápeme. Protože kdybychom chápali, tak by náš vztah k Eucharistii musel být jiný. Evangelista Lukáš zachycuje, jak Ježíš při poslední večeři říká: „Tolik jsem toužil jíst s vámi tohoto velikonočního Beránka.“ To je věta, která platí nejenom apoštolům. Platí učedníkům všech dob. Ježíš tolik touží jíst s námi, být s námi, dávat se nám za pokrm.

I tady by mohla zaznít věta z Getsemanské zahrady: „To jste ani jednu hodinu nemohli se mnou bdít?“ Jak to může být těžké! I ta hodina! I při mši svaté! Práce, rodina, děti, vnoučátka, povinnosti, dům, zahrada. Vždycky to třeba nepůjde. Ale někdy to půjde. A možná často to půjde. Kde je touha srdce, tam si člověk mnohdy i tu cestu najde.

Vyprávěl jeden kněz, jak jeho maminka pracovala v JZD. Od půl čtvrté ráno pracovala. Mše bývaly jenom ráno. Tak maminka nakrmila dobytek, odhodila zástěru, byla na mši a potom se zas vrátila a pokračovala. Ale ona to potřebovala!
V jedné farnosti, kde jsem působil, lidé vzpomínali, jak každou neděli v každém počasí chodili 7 km tam a 7 km zpátky, aby byli na mši svaté. A i tady jsem slyšel, jak někteří z vás vzpomínali, jak třeba denně v mrazu chodili na roráty. Když je touha, leccos jde.

Tak jistě: Neděle je základ. Aby člověk úplně na Pána Boha nezapomněl, tak přikázání nám říká: Aspoň v neděli být na mši svaté. Ale jsou třeba i v týdnu svátky. To je výzva: Odlož na chvíli to vnější! Pojď slavit s Kristem! Pojď u něho čerpat! Je dobře, že jsme to dokázali dneska. Pamatujme na svátky!

Ale pamatujme i na všední dny. Vždycky aspoň jeden zástupce rodiny aby domů přinesl požehnání. A zvlášť ti, kdo už jsou v důchodu: Dokud můžete, choďte! Kdo víc by měl sepnout ruce a svolávat Boží požehnání na rodiny, na farnost, na obec, na církev, na svět. Ty problémy jsou někdy děsivé. Nemusíme být ve všední den na mši svaté, není to „pod hříchem“, ale pokud můžeme a nepřijdeme, strašlivě tím ztrácíme. Samozřejmě je to pozvání i pro děti, pro mládež, pro dospělé, pro všechny.

Ježíš říká: „Tolik jsem toužil jíst s vámi tohoto velikonočního beránka.“ Při každém slavení Eucharistie to opakuje. Budu toužit i já?