Velikonoční vigilii bývá dlouhá. Je to noční bdění. A může být ještě delší, než bývá u nás zvykem. Při velikonoční vigilii se může číst až sedm čtení ze Starého zákona. My čteme pouze tři. A když se čtou tři, tak se mohou ta čtení střídat – vybrat vždycky některé z těch nabízených sedmi. Ale nikdy se nemůže vynechat čtení o přechodu Izraelitů Rudým mořem. To byla pro Izraelity ta Veliká noc, kdy Bůh nad nimi bděl, když je vyváděl z egyptského otroctví. A pak se stala událost ještě větší: Pro nás je Velikou nocí ta noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš vstal z mrtvých a přemohl hřích a smrt.

Ale i ten starozákonní předobraz je velice výmluvný. A může být velkým povzbuzením třeba právě pro tzv. recidivní hříšníky: Pro ty, kteří upadají do stále stejných hříchů, slabostí a jsou na nich třeba už i nějak závislí. Jak jsem říkal už před nedávnem: Někdo třeba bojuje a někdo je třeba po dlouhém boji, po desítkách let boje ve velkém pokušení ten boj vzdát. Ten příběh Izraelitů je tak výmluvný!

Izrael jsem já. Faraon je satan, egyptské otroctví je můj hřích, slabost, zlozvyk, který mě zotročuje. Izraelité v tom otroctví už jenom naříkají. Dokonce Mojžíše odrazují od východu z Egypta. Ale Bůh zasáhne. Bůh je vyvádí z otroctví do zaslíbené země. Ale nevede je nejkratší cestou. 40 let musí kroužit po Sinajském poloostrově, než dojdou do zaslíbené země. 40 let se musí učit důvěřovat Bohu a svěřovat se jeho vedení. A není to vůbec jednoduché. Dokonce si chtějí zvolit vůdce a vrátit se do Egypta, do otroctví. Ale dokud člověk jde, tak je vítězem. Izraelité padali, odcházeli od Boha, ale šli za ním tak dlouho, dokud neuviděli zaslíbenou zemi.

Rozumíte: Největší problém není hřích, ale to, že člověk přestane přicházet k Bohu, tlačit se k němu. Ne že by Pán Bůh nemohl člověka z jeho hříchů a z jeho závislosti osvobodit v jednom okamžiku. Mohl by. A někdy se to stává. Ale častěji Bůh taky člověka vede pouští. A někdy opravdu i desítky let. A třeba i víc, než těch čtyřicet let. A učí člověka bojovat a znovu vstávat a znovu důvěřovat a tlačit se k Bohu a jít tak dlouho, dokud člověk neuvidí zaslíbenou zemi.

Ježíš svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním přemohl ďábla, přemohl hřích. Ale naše cesta k té úplné svobodě, naše cesta do té zaslíbené země může být ještě hodně dlouhá. I my můžeme poznávat, jak snadné je vzdát to, otočit se a vrátit se zpátky do Egypta. Ale největší problém skutečně není hřích, ale to, když člověk přestane přicházet k Bohu, tlačit se k němu.

Takže neodepisovat sebe, ale tlačit se k Bohu. Hned po hříchu, i kdyby se nám to zdálo drzé, cynické, řekněme Kristu, že ho milujeme a že nikdy neuvěříme v to, že On přestal milovat nás. A ďáblu, který nás může pokořovat a může se vysmívat naší slabosti, klidně můžeme říct: Zase se ti to nepodařilo. Zase se ti nepovedlo zabít ve mně důvěru k Ježíši. To je další tvoje prohra. On zvítězil a zvítězí i ve mně. Možná ta cesta bude ještě hodně dlouhá, ale když se budu stále učit důvěřovat, když budu stále znovu a hned vstávat, když budu stále znovu bojovat, když se budu stále tlačit ke Kristu, i ve mně zvítězí. To ať je radostné poselství dnešní Veliké noci…