Chtěl bych se v dnešním našem zamyšlení vrátit nejdřív k evangeliu minulé neděle: Marnotratný syn se vrací k otci. Vrací se, protože sám chce. Dnes slyšíme v evangeliu o hříšné ženě, která je dost nevybíravým způsobem ke Kristu přivedena.

Moc taktní to nebylo. Asi těch lidí bylo u toho dost, když evangelista říká, že ji postavili doprostřed. Nevím, jestli si dokážeme představit to její ponížení. Ať už bylo před tím cokoliv, člověk by řekl: „Chuděra!“ Nebo někdo by možná řekl: „Neměla se nechat chytit!“ Rozumíte: Dneska spousta lidí vůbec neřeší, jestli něco je před Bohem dobře nebo špatně. Ale řeší, jestli ho chytnou nebo nechytnou! To taky určitě není dobře! Ale tu ženu chytili. Dokonce při činu. A nechali ji ten kalich hořkosti vypít až do dna. Nakonec to, co bylo jejím největším ponížením, se pro ni stalo obrovskou milostí. Kdyby ji ke Kristu nepřivedli – byť tedy za drsných okolností – tak by se svým hříchem zůstala.

Koneckonců i ten marnotratný syn byl k otci přiveden! Nedovedl ho tam člověk, ale dovedl ho tam hlad. Kdyby potkal někoho, kdo by mu dal najíst a napít, tak by nejspíš vůbec nepřišel. Ale nikdo mu nic nedal. Hlad ho přivedl. A zase to obrovské ponížení, když stojí před otcem hladový, oškubaný, jako ten, kdo o všecko přišel. Dokážeme si představit to ponížení? A nakonec to, co bylo pro něj největším ponížením, stalo se pro něho největší milostí.

Co nám to říká pro náš život? Především nám to říká, že dostat se s hříchy před Krista není pro mnohé lidí vůbec jednoduché. Říkal mi před časem jeden mladý člověk: „Já s tím problém nemám. Když se mi něco nepovede, tak přijdu ke zpovědi a je to!“ Děkuj za to Bohu! Ale pro spoustu lidí není vůbec jednoduché dostat se s hříchy před Krista. Mnozí by potřebovali, aby jim někdo prokázal tu službu a přivedl je jako hříšníky před Krista. Ale jak říká o. Vojtěch Kodet: „Nezkoušejme to. Je v tom hodně bolesti a ponížení. Ale když už to Bůh dopustí, je v tom veliká milost. Všecko, co nám pomůže, abychom se jako hříšníci ocitli tváří v tvář Kristu, je obrovská milost.“ Protože – řečeno slovy dnešního 1. čtení: On jediný je schopný utvořit cestu na poušti.

Můžeme uvažovat nad cizoložnou ženou, můžeme uvažovat nad marnotratným synem. Zůstal bych u marnotratného syna. Chtěl bych dnešní naše zamyšlení zakončit citací z knihy P. Eliase Velly Ježíš – Lékař duše i těla. Třeba povzbudí i někoho z nás:

Chci vás pozvat, abychom spolu prožili podobenství o marnotratném synovi. Představte si sebe jako marnotratného, ztraceného syna, hladového, daleko od domova.
Jednoho dne si marnotratný syn řekne: „Vrátím se a půjdu do domu svého otce.“ Nemá co jíst, nemá co pít. Možná bylo potřeba, aby mu nikdo nedal najíst. Kdyby potkal někoho, kdo by mu jíst a pít dal, možná by se nerozhodl vrátit se k otci. Ale nyní se ocitl s prázdnýma rukama.
Možná se něco podobného přihodilo i tobě. Jsou chvíle, kdy se nestaráš, jestli půjdeš k Otci. Potom přijde doba, kdy onemocníš, upadneš, cítíš se pod tlakem zlého, cítíš, jak obrovský problém tíží tvá ramena. A tehdy nastane chvíle, kdy se postavíš a řekneš: „V domě mého Otce je tak mnoho chleba, a já tu umírám hlady. Půjdu do domu svého Otce.“