Browse By

PROMLUVA Z 2. NEDĚLE POSTNÍ (C) – HONBA ZA ŠTĚSTÍM A ZAPLAVENOST ŠTĚSTÍM

Evangelista svatý Lukáš píše, že když se Ježíš modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. Napadlo nás někdy představit si, jak se ta Ježíšova tvář změnila, co v ní bylo vidět, jak asi musela vypadat, o čem to ten svatý Lukáš tady vlastně píše? Evangelista ukazuje Ježíše zaplaveného štěstím. Ukazuje Ježíše zaplaveného štěstím ze spojení s Otcem. Ježíš se na tu horu nešel proměnit! On se šel modlit! A to proměnění a ta zaplavenost štěstím byla jen důsledkem té modlitby a toho spojení Otcem.

Pokud si chceme to evangelium promítnout do naší přítomnosti, tak možná bude dobře se ptát, jestli my jsme šťastní, jestli jsme šťastní tak nějak lidsky a jestli jsme šťastni s Bohem, případně co tomu našemu štěstí chybí. Víme, že kdysi byli lidi daleko skromnější, ale byli taky daleko šťastnější! Nebyly vymoženosti techniky, nebyla tak rozvinutá lékařská věda, nebyla tak rozvinutá sociální péče. Lidé byli šťastní, když měli práci, když měli co jíst, když byli zdraví, když v rodině nebyly žádné katastrofy, když zachovali víru. A stačilo jim to. Přinášelo jim to pocit uspokojení, byli šťastní. Dnešní doba je charakteristická úplnou honbou za štěstím. Ale tak nějak zvláštně. Často úplně v odtržení od reality života: skrze zábavu, skrze drogy, skrze alkohol. Někteří mladí jakoby si v životě úplně vystačili i bez těch věcí, které patří ke každodennosti. Jako by si vystačili bez vážnějších lidských vztahů, bez práce, bez zodpovědnosti. Stačilo by jít – jak mladí říkají – z pařby na pařbu. A vůbec netuší, co je štěstí. Že štěstí je něco, co vychází někde z hloubky a zvlášť z hloubky srdce, ve kterém působí Bůh.

Arcibiskup Jan Graubner vydal kdysi toto svědectví:

Zodpovědnost v biskupské konferenci za oblast misií mě přivedla k návštěvě Bangladé­še, misijní země, jedné z nejchudších na světě. Na venkově netrpí hlady, protože jsou pra­covití a horlivě obdělávají kaž­dý kousek země, kde pěstují rý­ži. Avšak i ti, co jídlo mají, jedí třikrát den­ně jen rýži a pijí vodu.
V zemi žije devadesát pro­cent muslimů. Katolíků je ne­celých tři sta tisíc. Mají šest diecézí, ale téměř třikrát tolik škol než farností a také katolic­kou univerzitu. Každé z mno­ha našich setkání hned na prv­ní pohled zaujalo převahou dě­tí a mladých lidí, stálou radostí a hlubokou zbožností. Rozsáh­lé farnosti mají typická centra, k nimž nepatří jen kostel a fa­ra, ale i škola a často internát, ošetřovna s porodnicí i sirotči­nec, farní sál a louka s venkov­ním pódiem. Vše velmi skrovné, někde až nepředstavitelně chu­dé, ale plné života. Mnozí žijí v obcích převážně katolických. Kdo žije v nekřesťanském pro­středí, posílá děti do internátu katolické školy, protože spole­čenství katolických vrstevníků je považováno za nutný nástroj katolické formace.

Církev má dostatek kněž­ských a řeholních povolání. Umí slavit a slaví ráda. Samozřej­most, s níž se zde vytváří ži­vé společenství, silně připomí­ná, že Ježíš nezaložil jednotlivé křesťany, ale společenství círk­ve, Boží lid Nového zákona, že v církvi nejde jen o přijetí něja­ké teoretické nauky, s níž je tře­ba souhlasit, ale o trvalou zku­šenost blízkosti Boha přítomné­ho uprostřed svého lidu.

Tito extrémně chudí nás mají čím obdarovat i poučit, protože mají kulturu života a budoucnosti, zatím­co my žijeme v kultuře zestárlé a směřující k smrti. Oni milují děti a život, nebojí se obětí, ne­propadli sobeckému individua­lismu. Patřit k církevnímu spo­lečenství s Ježíšem je pevnou součástí jejich identity. Láska k dětem se projevuje jak počet­nou rodinou, tak katolickou vý­chovou, často i za tvrdou cenu. Doma pak chybí dětská pracov­ní síla a děti jdou do církevních škol, aby měly dobré vzdělání, katolickou výchovu a zkušenost společenství církve. Aktivní pří­tomnost kněží a řeholníků ve for­maci mládeže probouzí kněžská a řeholní povolání. Všestranné společenství farnosti zjevuje ta­jemství církve a vtahuje do ži­vota s Bohem. Copak to všech­no nemá charakterizovat církev i v naší kultuře?

Tak můžeme dneska uvažovat nad tou dnešní honbou za štěstím a můžeme uvažovat nad dnešním evangeliem – nad Ježíšem, který JE zaplavený štěstím právě tím nádherným setkáním a spojením s Otcem. On se nešel na tu horu proměnit! On se tam šel modlit a to proměnění a to štěstí bylo jen důsledkem. Krásným důsledkem. Může to být i naše cesta. A kéž opravdu je…