Asi všichni cítíme, že to už bylo hodně „za čarou“, když ďábel Ježíše pokoušel, aby On – Boží Syn se sklonil před ďáblem. Ale možná si řekneme: Co ta ostatní dvě pokušení? Co tam jako mělo být špatně? Co by se stalo tak hrozného, kdyby si Ježíš udělal z kamenů chleby? Přece ten půst nemusel být až tak drastický! Vždyť později Ježíš dělal jiné zázraky! A dokonce i ty chleby později opakovaně rozmnožil! A kdyby z vrcholku jeruzalémského chrámu skočil dolů a andělé ho snesli mezi lidi? Vždyť právě tímhle „kouskem“ mohl lidem ukázat, kdo je. Ti lidi by mu „zobali z ruky“! Co je na tom špatně? Proč tomu říkat „pokušení“?

Odpověď máme na začátku evangelia: Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Duch ho vodil pouští… Ježíš se rozhodl svůj život žít v naprosté závislosti na Otci. Duch ho vodil. A ďábel ho pokoušel. Není ani tak důležité k čemu, ale proč! Ďábel ho nepokoušel k „hříšku“. Ďábel ho chtěl zničit! A chtěl ho zničit právě tím, že zpřetrhá jeho spojení s Otcem.

Nejenom ďábel ho pokoušel. I lidé ho pokoušeli (a ďábel si na tom jistě „přihříval svoji polívčičku“), aby byl Mesiášem podle lidských představ. Ježíš mluví o tom, že bude trpět, že zemře, a Petr si ho vezme stranou: „Ne, to se ti nesmí stát!“ Až do poslední chvíle ho pokoušeli: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ O to jde! Ne o „hříšek“. Ale o to zpřetrhání spojení s Otcem. Protože kdyby toto ďábel dokázal, tak vyhrál. Ale Ježíš stále znovu připomíná, že nepřišel plnit vůli svou, ani že nepřišel, aby splnil představy lidí a už vůbec ne představy Božího nepřítele, ale že přišel, aby naplnil Otcovu vůli. On si ty věci nechtěl nějak sám určovat, ale nechal Otce, aby se on postaral. A v tom bylo jeho vítězství. Otec se postaral. I na tom kříži se postaral, protože po Velkém pátku přišlo velikonoční ráno.

A tak je tomu i s ďáblem a s námi. Ďáblovi nejde o náš „hříšek“. On nás chce zničit! A to se mu povede tehdy, když zpřetrhá naše spojení s Otcem. Když člověk přestane důvěřovat a vezme svůj život do svých rukou, tak udělá peklo na zemi sobě a udělá peklo ze života i druhým, no a když to spojení s Otcem člověk zpřetrhá natvrdo a definitivně a zůstane tomu tak i v okamžiku smrti, tak je z toho peklo věčné. O to ďáblovi jde!

Ale platí i opak: Ježíš v tom boji s pokušitelem zvítězil, protože v těch pokušeních stál v té důvěře a v poslušnosti Otci a nechal se vést Duchem! A to taky platí i o nás: Když my nebudeme spoléhat na sebe, když se nebudeme stále znovu pokoušet brát život do svých rukou, když budeme důvěřovat a stát v té poslušnosti Otci, tak Boží nepřítel nemá šanci. Má šanci vždycky tam, kde zůstaneme sami – se svou slabostí, se svou pýchou a se svými silami.

A když se necháme vést Duchem Svatým, tak on nás provede vším – i pouští. Provede nás samotou, provede nás úzkostí, provede nás zklamáním, provede nás nemocí, provede nás smrtí, provede nás vším! Záleží na tom, kým se necháme vést. A v tom je obrovská výzva…