Opět náročná slova Ježíšova k nám zaznívají. Ježíš mluví o přehrabování se v třískách druhých lidí a nevnímání vlastních trámů. Používá označení „pokrytec“. A jeho slovo vrcholí připomínkou úst, která mluví to, čím přetéká srdce.
Mnoho lidí si vůbec nepřipouští, jak strašně moc mohou ublížit právě svými ústy.
Víme, že právě náš papež František je takový hodně háklivý na různé pomluvy, klevety, přetřásání druhých. Kdysi dokonce v kontextu myšlenek Písma svatého nazval ty, kdo pomlouvají a šíří drby, křesťanskými vrahy. I svým jazykem může člověk vraždit. Může v druhém zabít radost, chuť do života. Může člověka přivést opravdu až k myšlence na sebevraždu. Nejsme ostrov. Žijeme ve společenství, a když člověk člověka pošpiní a zničí jeho dobré jméno a společenství ho od sebe odvrhne, je to jako by člověk člověka zabil.

Chci vám k zamyšlení nad dnešním evangeliem nabídnout jedno silné svědectví, které bylo otištěno v časopise IN. Svědectví, jak i zdánlivé maličkosti mohou docela hodně poničit dobré jméno druhého. Nese název Říct taky něco dobrého:

Už se vám někdy stalo, že vás někdo něčím naštval, a tak jste šli a postěžovali jste si někomu třetímu? Asi ano, že? Mně se to občas stávalo, ale po jisté události už se snažím, aby se mi to nestávalo ani občas…
Vždycky to byla nějaká drobnost, která zamrzela, proto jsem měla potřebu se s ně­kým sdílet. To mi takhle jednou kamarád­ka zapomněla vrátit knížku, pak jsem na ni dvacet minut čekala venku v mrazu, než se uráčila přijít, potom naše setkání rovnou zrušila na poslední chvíli, pak po mně zase něco nutně potřebovala, když jsem se mu­sela učit.
Jednou jsem si zase stěžovala jedné kamarádce na druhou. Vlastně už ani nevím, co to bylo, zase nějaká maličkost, která asi ani nestála za řeč, ale já jsem měla potřebu si postěžovat, protože mi to v tu chvíli přišlo jako velká a závažná věc. Abych utišila svoje svědomí, říkala jsem si, že to není pomlou­vání. Já přece říkám pravdu, vážně to bylo takhle! Jenže v tu chvíli moje kamarádka, která zrovna byla svědkem mého lamento­vání, prohlásila: „Ty jo, jak tě tak pořád poslouchám, to je fakt hrozná kámoška!“
Já jsem se zarazila a hlavou mi běželo: Ne, to přece vůbec není hrozná kámoška, ona je úžasná, nejlepší na světě a mám ji strašně rá­da! V tu chvíli ale samozřejmě nikdo nemohl vědět, jak je skvělá, když jsem pořád vyklá­dala o všem možném, jenom ne o těch dob­rých věcech. Nikdy mě nenapadlo za někým přijít a jen tak mu říct, že mě ta kamarádka utěšovala, když se mi nepovedla zkouška, že se mnou hodinu telefonovala, aby mi po­mohla se školou, že se mnou šla do kina na film, který vlastně vůbec nemá ráda, že mě autem zavezla přes celé město domů…
A tak od té doby přemýšlím nad tím, co o druhých říkám, hledám drobné maličkosti, abych o druhých mohla mluvit hezky, a házím za hlavu drobné neshody. Jasně, jde to těžko, být pořád naštvaná a negativní je snazší, ale jde to. Je to takové moje jarní předsevzetí, když všechno začíná kvést a svítí sluníčko, tak i mo­je slova budou hřát a dělat radost.