PROMLUVA ZE 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (C) – JE LASKAVOST A LÁSKA TOTÉŽ?
Už kdysi jsem tady zmiňoval článek amerického katolického kněze a žurnalisty Mons. Charlese Popa „Osm moderních omylů, které by měl každý katolík znát a vyhýbat se jim“. My jsme se zastavili jenom u jednoho omylu, který se nazývá „staurofobie“ neboli „strach z kříže“. Uvažovali jsme nad strachem mluvit v církvi o náročných věcech, uvažovali jsme nad tím, že i těžké věci jsou v životě někdy tím nejlepším, co je třeba udělat.
Dnes budeme uvažovat nad dalším z osmi moderních omylů, které se mezi věřícími dost často vyskytují, a to je ztotožňování lásky a laskavosti. Úplně k tomuto zamyšlení vybízí evangelium dnešní neděle. Ten úryvek je vlastně pokračováním úryvku z minulé neděle. Před týdnem jsme slyšeli, jak Ježíš přichází mezi svoje rodáky do Nazareta a říká, že v jeho osobě se naplňují slova Písma, že on je ten, který má hlásat, uzdravovat, osvobozovat. A dneska slyšíme, jak lidé mu na jednu stranu „visí na rtech“, ale na druhou stranu jako proroka ho neberou: „Toho my přece známe, to se nám nějak nezdá!“ A Ježíš udělá děsně nediplomatickou věc. Ježíš neřekne: „Dobrý, hoši, neřešme to, nebudem to hrotit, pojďme na skleničku vína a časem poznáte, kdo vlastně jsem!“ Ne. Ježíš jim „naleje čistého vína“, ale v trochu jiném smyslu slova. Řekne jim s láskou, ale narovinu: Hoši, vy mě ale jako proroka neberete! A tím ty svoje krajany popudí tak, že jejich přívětivé pohledy se za chvíli změní v nenávist tak silnou, že budou ochotni Krista i sprovodit ze světa.
Člověk by řekl: „Ježíš, proč to děláš?“ A hlavně: „Co tím chceš říct nám.?“ Jednu hezkou odpověď jsem našel na webu naší diecéze: Bůh nepěstuje „politickou korektnost“. Nazývá věci a situaci pravými jmény, odhaluje hříšné smýšlení a usvědčuje ze selhání. Ale nikdy to nedělá samoúčelně. I Nazareťanům prostřednictvím Ježíše říkal, že mají možnost změnit své smýšlení.
A něco podobného říká i Mons. Charles Pope:
Laskavost je aspektem lásky. Stejně jako napomenutí; stejně jako trest; stejně jako chvála. A přesto mnozí, dokonce i v Církvi, uvažují o lásce pouze jako o laskavosti, ujištění, přívětivém mínění, povzbuzování a dalších pozitivních atributech. Ale skutečná láska občas bývá ochotna trestat, trvat na změně chování a vytknout chybu. Moderní doba však ztotožňuje lásku s pouhou laskavostí. Lidé pak říkají: „Jestli mě opravdu miluješ, pak budeš schvalovat, a dokonce oslavovat to, co dělám.“ Když v takovémto ovzduší Církev učí to, co nevyhovuje například moderním představám o sexualitě, pak je obviňována z „nenávisti“ pouze proto, že „neschvalujeme“ to, co lidé chtějí, abychom schvalovali.
Namísto toho, abychom zastávali svou pozici a trvali na tom, že stavět lásku a pravdu do opozice je falešným rozporem, většina katolíků kapituluje a mnozí rovněž uvěří, že lásku lze redukovat na pouhou laskavost. Řada z nich přebírá názor světa, že Církev je nelítostná, a proto zlá, či dokonce nenávistná. Nezáleží na tom, že Ježíš říkal věci, které podle těchto měřítek byly nelítostné, a že často mluvil upřímně o hříchu a jeho argumenty zahrnovaly i sexuální hřích, cizoložství, rozvod, nevěru a tak dále. Ne, na to všechno zapomeňte, protože Bůh je láska a láska je laskavá a laskavost je vždycky příjemná a utvrzující. Tento omyl redukuje Ježíše na neškodného hippie a dezinterpretuje lásku tak, že ji ztotožňuje s pouhou laskavostí a bezpodmínečným utvrzením.
Mnoho katolíků se tomuto omylu podřídilo a obětovalo pravdu. V našem soupisu moderních omylů mu patří jedno z nejvyšších míst.
Tak kéž na to nezapomeneme! Laskavost je jedním z aspektů lásky. Stejně jako napomenutí je jedním z aspektů lásky. Stejně jako trest je jedním z aspektů lásky. Stejně jako povzbuzení je jedním z aspektů lásky. Stejně jako chvála je jedním z aspektů lásky. Láska má mnoho podob. V každém případě pouhou laskavostí se láska nevyčerpá…