Dnešní úryvek evangelia začíná nepatrnou zmínkou o tom, jak se lidé na Ježíše tlačili, aby slyšeli Boží slovo. A tlačí se i dneska. Celosvětově křesťanů přibývá. Problém je v tom, že jich ubývá v našich farnostech, v naší zemi, v naší Evropě. Čím to je? A co s tím? Pojďme nad tím trošku uvažovat!

Budeme postupovat tak jako lékař, když k němu přijde pacient. Napřed určí diagnózu, pak stanoví léčbu.

Takže jaká je diagnóza? Určitě nepokryjeme všechny důvody. Ale aspoň některé. Možná nejčastější, možná nejbolavější… Čím to je, že tolik lidí dneska opouští Krista? Kolikrát po celých rodinách. Čím to je, že kolikrát padají i „cedry libanonské“, kde by to člověk nejmíň čekal?

Nad jedním z důvodů jsme uvažovali v závěru loňského adventu. Člověk objevil svoje možnosti. Člověk je fascinován svými možnostmi. Člověk je okouzlen, opojen svými možnostmi. Co byla včera fantazie, dneska je realita. Člověk Boha vlastně ani „nepotřebuje“. Asi jinak tomu bylo za války, asi jinak tomu bylo, když byla chudoba, když byl hlad, když lékařská věda nebyla ještě tak rozvinutá a neuměla si ještě tolik poradit s různými nemocemi, když člověk byl ohrožen ze všech stran, když člověk z mnoha důvodů hmatatelně vnímal, že žije z Boží ruky a že Boha potřebuje.

Někdy jsou to pohoršení, kvůli kterým lidé odcházejí. Ať už skutečná, ať už domnělá: „S takovým farizejem já v kostele nebo potažmo v církvi nebudu!“ Myslím, že to byl Max Kašparů, který kdysi výstižně řekl: „No tak to mezi ty farizeje dobře zapadneš, když kvůli člověku opouštíš Krista!“

Někdy lidé prostě nevydrží. Neunesou nároky, pohádají se, rozejdou se. Odejdou od sebe i od Krista. Už kdysi před lety říkala psychiatrička MUDr. Jitka Krausová, že každá další generace je i fyzicky i psychicky slabší, než byla generace předcházející. Co kdysi zvládli osmdesátiletí, dnes nezvládnou šedesátiletí. Co kdysi zvládli šedesátiletí, dnes nezvládnou čtyřicetiletí. I fyzicky i psychicky. V osobním životě, v pracovním životě, v rodinném životě i v církvi. I kdysi se „přehnaly bouřky“, ale lidé vydrželi. Dneska to párkrát zajiskří a zazkratuje, a už jsou od sebe. Nevydrží. V práci, v rodinách i v církvi.

Někdy ten důvod, proč člověk odejde, je pýcha. Člověk už nechce nikoho nad sebou. Sám sobě chce být Bohem. Sám chce rozhodovat, co je dobře a co není dobře, co ještě ano a co už ne.

S tím samozřejmě souvisí i ta úžasná „masáž“ ve společnosti: ve školkách, ve školách, ve sdělovacích prostředcích, v časopisech, na internetu, „masáž“ veřejného mínění, která ze všech stran tlačí do člověka: „Všecko je ti dovoleno, naprosto všecko! Dělej si naprosto, co chceš, jenom buď zodpovědný a neomezuj tím druhé! A jestli ti někdo říká něco jiného, tak tě diskriminuje a je netolerantní!“ Sám se setkávám za posledních pár let s tím obrovským posunem, jak zvlášť mezi mladými lidmi je nesmírně těžké v téhleté „masážní vaně“ mluvit o křesťanských hodnotách, o naprosto přirozených věcech nebo i o naprosto elementárních záležitostech Božího řádu, které jsou Bohem dané třeba v Desateru. Za komunistů byl nepřítel jasný, a pokud člověk dokázal odolat strachu, tak si to svoje udržel. A byly i za komunistů kostely plné v porovnání s naší dobou. V tom dnešním globálním světě je nepřítel tak maskovaný, tak rafinovaný, že fakt klobouk dolů před všemi a zvlášť před mladými, kteří si to svoje udrží a nenechají se „převálcovat“ světem.

Takže to je diagnóza. Těžká diagnóza! Co s léčbou, o tom zase příští neděli…