Browse By

PROMLUVA Z 3. NEDĚLE ADVENTNÍ (C) – JEŽÍŠI, CO MÁM DĚLAT?

Dnešní naše zamyšlení bude spojeno s otázkami a bude se vlastně točit stále jenom kolem jedné otázky. V dnešním úryvku evangelia slyšíme, jak lidé přicházejí za Janem Křtitelem a ptají se: Co máme dělat?

Tak já bych to dnešní naše zamyšlení začal otázkou: Už jsme se někdy ptali, co máme dělat? Já myslím, že hodněkrát! A možná to někdy bylo nejenom v banalitách nebo v situacích, které život tak nějak s sebou běžně přináší, ale možná, že někdy to bylo i v docela existenčních otázkách: Co mám dělat? Co teď mám dělat?

Ale já té otázce dám dneska jedno konkrétní zabarvení: Ptali jsme se někdy před Bohem, co máme dělat? Ptali jsme se někdy Ježíše, co máme dělat? „Ježíši, co teď mám dělat?“ Možná ano, možná ne. Ale ta otázka je strašně důležitá!

Co to vlastně znamená, když se člověk ptá Krista, co má dělat? To znamená, že člověk připouští, že není borec, který má na všecko odpověď a který se ve všem vyzná a ve všem si je jistý. Máme se za tu otázku stydět? Člověk, který desítky let žije s Kristem, a neví, co má dělat?

Ale to není ostuda! To je obrovská milost! Vždyť přece víme, jak Ježíš zápasil o srdce farizeů a zákoníků, kteří se ani nějak moc neptali. Oni věděli, co mají dělat! Oni by mohli poučovat Krista, co dělá špatně a co má a nemá dělat a co má dělat jinak! A Ježíš s nimi neudělal nic!

Na druhou stranu: Kolikrát ani apoštolové Kristu nerozuměli! Maria celá léta uchovávala v srdci a rozjímala nad tím, co s Kristem prožívala. Nebo ta nejistota Jana Křtitele: Když je ve vězení, pošle svoje učedníky k Ježíšovi a ptá se: „Ty jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ V jaké pochybnosti žil!

A my bychom si chtěli myslet, že všecko víme, všemu rozumíme? Zkušenosti nám ukazují, že ten, kdo si myslí, že vždycky všemu rozumí, ten bývá úplně mimo.

Ježíš nás vždycky má čím překvapit a my se ho potřebujeme ptát! Protože když se ho nebudeme ptát, tak právě tehdy na tom jeho mlatě v našem životě bude spousta neplodného, spousta těch plev, ze kterých nás bude muset očistit, spousta těch plev, které budou muset shořet. Dokonce i v té oblasti konání dobra. Když se Boha neptám, když si sám plánuji a sám dělám – třeba i dobro! – to ještě neznamená, že to chce po mě Bůh a že to tak bude dobře! A nejenom před Boží tváří, ale i tak nějak lidsky: Tragické je ubíjet se tím, co jsem si sám vymyslel, co jsem si sám na sebe naložil, a co Bůh vlastně po mě ani nechce! Víte, jak se projasní, když člověk objeví, co Bůh po něm chce, k čemu ho volá a k čemu ho tedy i uschopňuje a k čemu mu žehná a dává síly?

Potřebujeme se Ježíše ptát a není to ostuda. Dělejme to! Možná i proto, že tak ušetříme hodně času, hodně nervů a hodně sil.

Položme mu tu otázku i teď ve chvíli ticha: Ježíši, co mám dělat? A na odpověď, kterou nám vloží do srdce, pak nezapomeňme…