Co se stalo tak zvláštního, že evangelista svatý Lukáš měl zapotřebí uvádět to do historických souvislostí a ještě takovým slavnostním způsobem? V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše… se to stalo…

Co se stalo? Uslyšel na poušti Boží slovo Jan. Člověk dnešní mentality by na to řekl: „No a co?!“

Ale když Bůh promluví a člověk jeho slovo zaslechne a přijme, tak to člověku změní život! A když Bůh promluví k prorokovi a on to zaslechne a přijme a zvěstuje dál, tak to může proměnit celou společnost, jako to proměňovalo společnost v případě Jana Křtitele.

Samozřejmě ne všichni jsme povoláni být proroky, alespoň tedy ne v tom plném biblickém smyslu slova, jako to známe u proroků z Bible. Ale do jisté míry většina z nás je povolána i k tomu prorockému poslání! Rodiče jsou proroky pro svoje děti. Učitel je prorokem pro své žáky. Představený je prorokem pro své podřízené. Nicméně v tom plném smyslu slova ne každý je povolaný být prorokem. Ale každý je povolaný uslyšet Boží slovo, které může změnit člověku život.

Ale je dobré, aby člověk o to stál. I v tom dnešní úryvku evangelia to začalo tak nenápadně: Uslyšel na poušti Boží slovo Jan. Poušť – to je místo místě samoty, opuštěnosti, prázdnoty, půstu…

Zvlášť advent je k tomu velkou příležitostí. I při všech starostech a snahách připravit svým blízkým hezké svátky má být advent dobou pouště, dobou ztišení, dobou samoty s Bohem. Někteří lidé třeba právě v adventu vyrazí někam na exercicie, na duchovní obnovu. Nemusí to být jednoduché najít si na to čas. To adventní běsnění v naší společnosti bývá šílené! Ale i to je o prioritách, o tom, co je pro mě fakt důležité. Takže advent jako doba pouště, ztišení, samoty s Bohem. A v té poušti, v tom ztišení, v té samotě s Bohem je dobré častěji brát do ruky Boží slovo obsažené v Bibli. A prosit: Pane, promluv i ke mně, změň i můj život!

Samozřejmě nejen v adventu. To je úkol na celý život. Proč vlastně? To je, jako když máš auto. Jednou natankovat benzín nestačí. Na to možná ujedeš pár set kilometrů, ale na 40 litrů nejezdíš celý život! Musíš k pumpě, musíš znovu natankovat a zas kousek ujedeš. A pak zase natankovat a zas kousek ujedeš… K čemu je ti parádní mercedes, když nemáš benzín?! Ten mercedes – to je náš život. A benzín je Písmo svaté. Pod jeho vlivem možná budeš pár hodin nebo pár dní, ale potom je třeba dotankovat, abys popojel zas kousek dál. A pak znovu natankovat a zas popojedeš…

Tak se za to moc přimlouvám: Nakolik je to možné, ať je advent i pro nás dobou pouště, dobou ztišení. Berme v adventu častěji do rukou Bibli. Bude nám to měnit život. A budeme po Božím slovu toužit čím dál víc. A nepochybně nás to dobře připraví i na vánoční svátky, kdy si budeme připomínat, že Slovo vzalo na sebe dokonce i tělo a úděl člověka…