PROMLUVA Z 1. NEDĚLE ADVENTNÍ (C) – KONEC SVĚTA: DŮVOD STRACHU NEBO NADĚJE?
Liturgický rok končí i začíná připomínkou vrcholných událostí tohoto světa, které nazýváme pojmem „konec světa“. Už před dvěma týdny jsme si říkali: I náš rozum nám ukazuje, že konec světa jednou bude: Všechno, co zde na světě je, kdysi nebylo, dnes je a jednou nebude. Proč by svět měl být výjimkou?! Kdysi nebyl, dnes je a jednou tato podoba světa pomine. Ale nejen náš rozum nám to ukazuje. Učí o tom i Ježíš. Má-li naši důvěru, „bereme“ i toto jeho slovo.
Možná by bylo dobře, kdyby existoval nějaký „pocitometr“, který by nám vyhodnotil, co kdo prožíváme při četbě nebo při naslouchání tomu dnešnímu evangeliu. Tíseň? Úzkost? Strach? Radost? Touhu? Nebo prožíváme „nulové napětí“? Možná řešíme otázku, kdy to bude. Mladým lidem často říkám: K čemu by ti to bylo, když bys věděl, kdy bude konec světa, když nevíš, jestli dojdeš ze školy domů?
Ať nás dnes v tomto směru povzbudí olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Jeho zamyšlení nese výstižný název – Konec světa: Důvod strachu nebo naděje?
Čas od času se vždycky objeví někdo, kdo má zaručené zprávy o konci světa. Odvolává se na nějaké proroctví či poselství. Zná i přesný den. Takových tvrzení už pamatuji mnoho. A nikdy se to nestalo. Písmo svaté říká, že falešní proroci se poznají podle toho, když se jejich proroctví nesplní. Pán Ježíš říká, že konec světa nastane, až on sám přijde, aby soudil svět, ale tu hodinu nezná nikdo, ani andělé v nebi, jen Otec.
Máme tedy být klidní? Pán Ježíš chce, abychom byli vždy připraveni, i když ten den přijde nečekaně jako zloděj. Vždyť nezáleží na tom, jestli to bude konec celého světa, nebo jen konec našeho života. Umírají nejen staří, ale i mladí a děti, třeba při nečekaných haváriích, jak často slyšíme ve zprávách. Smrti se však nemusí bát ten, kdo má čisté svědomí a těší se na to, že jednou uvidí Ježíše. Setkání s ním ve smrti bude krásné pro Boží přátele. Bát se musí hříšníci, kteří se neobrátili a nedělali pokání.
Vypráví se o svatém Aloisovi, že když si jednou jako dítě hrál, zeptali se ho, co by dělal, kdyby se dověděl, že za hodinu zemře a bude stát před Božím soudem. Odpověděl, že by si klidně hrál dál.
Kdo žije jako Ježíšův přítel, který se mu chce pořád líbit, který počítá s tím, že ho Bůh pořád vidí, a má radost z toho, že se na něj Bůh dívá, se opravdu nemusí bát ani smrti, ani konce světa. Vždyť pak bude s Ježíše pořád.
Tak. A to je výzva: Ne pídit se po tom, kdy bude konec světa. Vždycky se v tom „sekneš“! Ale žít jako Ježíšův přítel. Když budu žít jako Ježíšův přítel, když budu mít radost, že Ježíš se na mě dívá, nebudu se bát ani toho setkání tváří v tvář – ať už ve chvíli smrti nebo na konci světa…