Browse By

PROMLUVA ZE SLAVNOSTI JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE (B) – DLOUHÉ TICHO

Je to zvláštní. Když jsme slavnost Ježíše Krista Krále slavili minulý rok, četl se v celé církvi úryvek Matoušova evangelia o tom, jak na konci světa Ježíš přijde znovu na tento svět – ne už jako malé a bezmocné děťátko, ale jako Soudce celého světa, oddělí jedny po pravici, druhé po levici, jedněm řekne: „Pojďte, požehnaní mého Otce“, jiným řekne: „Pryč ode mě!“ O dnešní slavnosti Krista Krále naopak slyšíme, jak Ježíš sám stojí před Pilátovým soudem. I tam zaznívá, že je Král. A za rok o tomto svátku uslyšíme o Ježíši přibitém na kříž mezi dvěma zločinci. Nad ním cedulka: židovský král.

Proč tak diametrálně odlišná čtení? Je tam souvislost? Myslím, že velice krásně to vystihuje jedno zamyšlení, které vám nyní chci nabídnout:

Jedna divadelní hra má název „Dlouhé ticho“ a vypráví o posledním soudu. Na pláni před Božím trůnem se sešly miliardy lidí. Mnozí klečeli a klaněli se svému Králi. Byly zde ale početné hloučky těch, kteří pyšně stáli před trůnem, kteří byli plni nenávisti a kteří byli bojovně naladěni. Volali směrem k trůnu: „Jak nás Bůh může soudit? Co on může vědět o utrpení? Hezky si sedí v nebi, kde je všechno příjemné a hezké.“
Jedna hnědovláska si ohrnula rukáv, aby ukázala nesmazatelné číslo z koncentračního tábora a křičela: „Já jsem prošla peklem, bitím, mučením a smrtí!“ Další byl černoch, který si odrhnul límec, kde byly vidět stopy po provazu. „Běloši mě lynčovali jenom proto, že mám černou pleť.“ Ve skupinkách se ozývali další a další, kteří prošli velkým utrpením a velkou bolestí. Nakonec každá skupina vyslala svého vedoucího, který byl vybrán, protože prožil nejvíce trápení. Byla to židovská dívka z koncentračního tábora, lynčovaný černoch, oběť Hirošimy, člověk s deformovanými údy od revmatismu a znetvořené malé dítě. Všechno měli dobře promyšlené. Dříve než je bude Bůh soudit, ať projde tím vším, čím prošli oni: Ať se narodí jako Žid, ať je zpochybněna legitimita jeho narození, ať si o něm druzí myslí, že se zbláznil, ať ho zradí jeho nejbližší přátelé, ať je falešně obviněn, ať ho soudí předpojatá porota, ať je krutě mučen, ať nakonec zůstane úplně sám a pak ať zemře. Teprve pak ať někoho soudí!
Když postupně každý reprezentant vynášel část rozsudku, z tlačenice se ozývalo souhlasné mručení. Když potom s vyhlášením rozsudku skončil poslední z nich, nastala dlouhá chvíle ticha. Nikdo už neřekl ani slovo. Nikdo se ani nepohnul. To proto, že najednou si všichni uvědomili, že Bůh tím vším, k čemu ho odsoudili, už prošel.
Takový je tedy náš Král. On nejenom ví o našem utrpení, ale on jím také prošel. Velmi dobře proto ví, co v utrpení prožíváme.

Velké ticho ať nás provází i teď, když nad tím budeme uvažovat…