PROMLUVA Z 30. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – DUCHOVNĚ SLEPÍ A HLUŠÍ
Duchovní otcové rádi srovnávají slepotu a hluchotu těla se slepotou a hluchotou duše, která nevidí, neslyší, nechce vidět, nechce slyšet Boží věci, Boží záměry s člověkem.
Slyšeli jsme v evangeliu, jak ten slepec musel křičet (a opakovaně!): „Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Pak jej Ježíš uzdravuje. Jak často těm duchovně slepým a hluchým Ježíš úplně až nadbíhá, režíruje okolnosti života, aby uviděli, uslyšeli, pochopili…
Svědectví z kněžských exercicií. Vyprávěl jeden kněz: Nepotřeboval Boha. Vše měl doma. Nejen co do věcí, ale i co do lásky rodičů, povzbuzení, pohlazení, zázemí. Pak přišel internát – tvrdé prostředí, rodiče nebyli na dosah, cosi chybělo. Uvědomil si: Seš věřící. Něco to pro tebe znamená. Uvědomil si nejenom, že potřebuje Boha, ale že Bůh je k dispozici. Pak přišlo zamilování se do Boha – až ke kněžství.
Jiný kněz vyprávěl: V dětství měl dar velké zbožnosti. Když ho nebylo, mohli ho najít v kostele nebo klečet na kostelním prahu. Pak se Bohu vzdálil tak, že zapomněl i Otče náš. Vrátil se. V srdci cítil volání ke kněžství. Ale hádal se s Bohem: Na prstu se mu udělala bradavice. Bože, tak mám podávat sv. přijímání? Do týdne byla ta bradavice pryč. Měl žluté prsty od cigaret. Bože, tak mám podávat sv. přijímání? Jestli chceš, ať jsem knězem, tak ať dokážu nechat kouření. Ten večer odložil cigaretu a už se k ní nikdy nevrátil – bez jakýchkoliv těžkostí. Hádal se s Bohem dál: To je možná jenom můj nápad. Bože, jestli chceš, abych byl knězem, tak ať mi to někdo řekne. Jel na sympózium do Ostravy, tak ho skutečně někdo oslovil v tom smyslu. Jak často opravdu Bůh úplně nadbíhá člověku, režíruje okolnosti jeho života, aby uviděl, aby uslyšel.
O jednu zkušenost se s vámi chci podělit i já. Kdysi se u nás doma moc často ke svátostem nechodilo. Tak třikrát do roka: Na Vánoce, na Velikonoce a na pouť. Potřeboval jsem naučit se chodit ke svátostem častěji. Když mi bylo 16 roků, onemocněl v naší farnosti pan kostelník a už tu službu nemohl dělat. Starali jsme se o ty věci ještě s jedním kamarádem. K té službě patřilo i chystat hostie ke mši svaté. Vždycky jsme se snažili nachystat asi tolik hostií, kolik se zhruba předpokládalo lidí u svatého přijímání. Nesmírně často se stávalo, že jsme po mši svaté přišli do sakristie a pak farář se ptá: „Kdo chystal hostie?“ – „Já!“ – „Jedna zbyla, pro tebe!“ Kolikrát, když jsem třeba při svatém přijímání držel paténu a svaté přijímání skončilo, pan farář mi ukázal misku, jak v ní leží jedna svatá hostie a říká: „Vidíš?“ A mě to štvalo. Pana faráře jsem měl moc rád, ale vadilo mi, že zrovna do tohoto se „navážel“. Až se to prolomilo a i já jsem se naučil ke svátostem chodit častěji. Jak často Bůh úplně nadbíhá člověku, režíruje okolnosti jeho života, aby uviděl, aby uslyšel.
Tak to bude hlavní myšlenka dnešní mše svaté: V čem jsem hluchý, slepý já? Co nevidím, neslyším, nechci vidět, nechci slyšet? Kde a jak Bůh nadbíhá mi, abych uviděl, uslyšel? A samozřejmě: Jak na to odpovím?