Také dnes si čteme v evangeliu z 6. kapitoly Janova evangelia. Lidé odcházejí. Proč odcházejí? „Tvrdá je to řeč, kdo to má poslouchat!“ Co bylo tou „tvrdou řečí“? Ježíšovo pozvání k přijímání Eucharistie.

Budeme ještě i dnes pokračovat v našem cyklu promluv (či spíše četby) o Eucharistii a bude to souviset s tématem evangelia – s odchodem od Eucharistie. Opět sáhneme po četbě myšlenek P. Vojtěcha Kodeta z knížky Hledám Tvou tvář. První kapitolka nese název Falešné alibi:

Někoho paradoxně neodradí od stolu Páně vědomí vlastní hříšnosti, ale cizí hřích. Nejednou mi některý farník vysvětloval: „Já k přijímání nechodím, protože bych nechtěl dopadnout jako ta ženská tam od nás… V prodejně se hádá, doma všem nadává, každého pomlouvá, a pak se hrdě nese přes celý kostel k svatému přijímání. Nezlobte se, pane faráři, takhle bych fakt dopadnout nechtěl.“
Souhlasím, já také ne. Ale kdoví, jaká by ta žena byla, kdyby do kostela nechodila vůbec. Nehledě na to, že nežít své křesťanství jen proto, že ho nežije pořádně někdo jiný, je podivná logika a chabá výmluva. Mělo by tě spíš znepokojovat, že se ti Bůh dává, a ty o něho nestojíš.
Představ si, že by tě někdo pozval na vzácnou hostinu. Ty pozvání přijmeš, přijdeš, usedneš ke stolu, ale ve chvíli, kdy se servíruje na stůl, by ses omluvil: „Nezlobte se, já už jsem jedl.“ Anebo: „Promiňte, ale odmítám začít jíst, dokud bude sedět a jíst ve stejné místnosti ta protivná paní od vedle!“

A druhá kapitolka nese název Pokrm pro mě:

Začala svatební hostina. Všichni se těšili na tu podívanou, jak budou novomanželé jíst polévku z jednoho talíře a přitom krmit jeden druhého, jak bývá někde na svatbách zvykem. A tak se do toho dali. Moc jim to nešlo, všichni se smáli, až toho měl ženich už dost, popadl talíř a lžíci a rychle polévku dojedl. A směrem k tázavým pohledům svatebčanů své počínání vysvětlil: „No a co, jsme přece jedno tělo, tak je snad jedno, kterou pusou to jde dovnitř.“ Všichni se smáli, on také, protože věděli, že jsou skutečnosti života, které za nás nemůže udělat nikdo, ani ten, který je nám velmi blízký a s nímž tvoříme duchovně jednu bytost.
Někteří mají o životě s Bohem zvláštní představu. Domnívají se, že se za ně může někdo druhý pomodlit nebo jít na mši stejně tak, jako když za ně někdo udělá nějakou práci. Jiní se sice účastní mše svaté, ale mají pocit, že stačí, když k svatému přijímání jde pan farář, nebo ještě někdo z farnosti či z vlastní rodiny. Zvlášť když jde manželka, tak to přece musí stačit za celou rodinu. Hlavně že jsme na mši. Ježíš ale říká: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj“ (Jan 6,55). Jak často nám přijde mnohem skutečnější pozemský pokrm, zatímco chléb eucharistický považujeme za pokrm jen „jako“!
Stejně jako se za nás nikdo nemůže naobědvat, tak za nás nikdo nemůže žít náš osobní vztah s Bohem. V něm si totiž každý z nás za sebe nachází čas na to, čím chce Bůh nasytit naše nitro. Jinak budeme celý život duchovně hladoví a podvyživení, ne-li dokonce mrtví.

Tak kéž pro nás ani toto není „tvrdá řeč“, ale velké Ježíšovo pozvání…