Jak jsme si řekli minulou neděli, v celé církvi si teď o nedělích budeme na pokračování číst z evangelia tzv. Ježíšovu eucharistickou řeč. A tak také my v naší farnosti máme a budeme mít teď jakýsi cyklus promluv nebo spíše četby na toto téma. Minulou neděli jsme uvažovali nad tím, jak jinak člověk mši svatou prožije, když se na ni připraví, když si třeba doma přečte texty nedělních čtení, jak bývají k nalezení v Katolickém týdeníku nebo na internetu, když se třeba celá rodina v sobotu v rámci večerní modlitby sejde nad těmito texty, přečte si je, pouvažuje, povypráví si nad nimi, přijde do kostela s předstihem, nasaje atmosféru, soustředí se, ponoří se do děje mše svaté.

Dnešní téma bychom mohli nazvat slovy „Oběť mše svaté a oběť pro mši svatou“. Přečteme si k tomu myšlenky otce Marka Miškovského, jak byly svého času otištěny v ministrantském časopisu Tarsicius:

Na starém obraze byla studna. Kopaná studna s kamenným ostěním. Nad studnou rumpál, na který se jako nit na špulku navíjí lano, na jehož konci je vědro, ve kterém se na povrch vytahuje voda. Celou studnu zakrývala pěkná dřevěná stříška a u studny postávala skupina lidí, kteří přišli pro vodu. Pěkný obrázek, ve skutečnosti dřina. Nemít doma u umyvadla kohoutek, kterým stačí otočit a voda teče, muset si v kýblech nanosit vodu na vaření, mytí nádobí i na koupel, … děkuji pěkně. Naštěstí dnes tekoucí voda patří k základnímu vybavení domácnosti, a tak můžeme s úsměvem obdivovat studny na starých obrazech.
V životě jsou ale skutečnosti, které nejde vylepšit a učinit pohodlnými tak jako zavedení vody. Sestra Lucie (vizionářka z Fátimy) viděla v jedné vizi svět jako velkou horu, na jejímž vrcholu stál mohutný kříž, ke kterému se ze všech stran snažily dostat zástupy kněží a biskupů a ke kterému s velkou námahou stoupal biskup celý v bílém. Každý, kdo vystupoval na horu, měl postupně rozedraný oděv, ruce i nohy od kamení a trní. V jednu chvíli se odněkud přihnali vojáci a postřelili biskupa v bílém. Celý jeho šat se zbarvil krví a vypadalo to, že ke kříži nedojde.
Skutečnost Velikonoc nás každý rok znovu naplňuje radostí z dosaženého vítězství. Toto vítězství však bylo vykoupeno nesmírnou cenou: krví Ježíše – Božího Syna. A není samozřejmé, že k nám milost jím získaná doteče tak, jako voda z kohoutku. I dnes vystupuje nekončící řada kněží a biskupů po kamenitých úbočích Kalvárské hory, aby se dotkla kříže, navážila z pramenů vody živé a touto vodou občerstvila duše žíznící po Bohu. I dnes vystupují kněží k oltáři kříže, aby s námahou, ztotožnění s Kristem, proměňovali bolest světa v požehnání.
Nelituj námahy přicházet často k oltáři – zdroji milosti.

Tak to je. My možná víc myslíme na naši oběť spojenou se mší svatou: Ráno si přivstat, přijít i v nevlídném počasí, opustit televizi, opustit počítač, přerušit práci, odložit výlet, překonat zdravotní potíže. To všecko jsou naše oběti pro mši svatou. Ježíšova oběť pro to, abychom měli mši svatou, byla ale větší. Tam tekla krev…

A je to veliká otázka i pro nás: My jsme Ježíši stáli za to, aby za nás zemřel. Mše svatá je nekrvavé zpřítomnění této jeho oběti, ze které my přijímáme plody. Za co nám bude stát Ježíš? Bude nám stát za oběť pro mši svatou? V neděli nebo třeba i ve všední den?

Olomoucký pomocný biskup Josef Nuzík pochází z početné zemědělské rodiny – bylo jich 11 sourozenců. Vzpomínal na to, jak i když práce bylo hodně, snažili se, aby i ve všední den aspoň jeden zástupce rodiny byl na mši svaté a přinesl domů požehnání. Může to být výzva i pro nás…