V celé církvi na celém světě dnes slyšíme evangelium o rozmnožení chlebů a po další čtyři neděle v celé církvi na celém světě budeme v evangeliu na pokračování naslouchat tzv. Ježíšově eucharistické řeči. Proč evangelista Jan spojuje tyto dva úryvky? Mají souvislost. Zázrak rozmnožení chlebů – to byl předobraz. Ježíš nejprve rozmnožil obyčejný chléb a nasytil z něho tisícové zástupy, aby později udělal zázrak ještě větší, aby ustanovil Eucharistii, aby proměnil chléb ve své tělo a tímto pokrmem sytil miliony a miliardy lidí celého světa a všech dob.

A tak teď o pěti nedělích po sobě budeme i v naší farnosti mít cyklus promluv (nebo možná spíš četby) o Eucharistii. Vybral jsem pro vás texty většinou známých současných duchovních autorit. Dnes tedy úvodní zamyšlení nad Eucharistií z knihy brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho „Ne já, ale Ty“:

Uvědomil jsem si, že mám-li mluvit o eucharistii, jde o téma nesmírně křehké. Měl bych vlastně svědčit o své lásce. Je to asi tak, jako kdybyste měli mluvit na veřejnosti o tom, koho máte nesmírně rádi a nosíte ho ve svém srdci. Možná by vám to šlo těžko. V podobné situaci jsem teď já. Mám mluvit o něčem, co je tajemstvím. Co je realitou, a přesto se dá těžko uchopit. Co se odehrává převážně v rovině vztahu, co je záležitostí lásky.
Abych konkrétně přiblížil, co mám na mysli, připomenu jedno vyprávění Miroslava Horníčka. Autor popisuje den své tety, která je blázen do opery, jak se chystá na operní představení.
Hned, když ráno vstane, podívá se na program představení. Pak si přečte libreto. Zavzpomíná na jednotlivé melodie, některé z nich si krátce zanotuje… Jde k holiči, kde si dá udělat trvalou a celý den prožívá v radostném očekávání toho, co na ni večer čeká. Do divadla přijde dřív, posadí se do hlediště a nasává atmosféru, která tam panuje. Vnímá šum příchozích diváků, slyší příchod muzikantů… Hladina vnějšího hluku se stále zvyšuje, až někdo udá komorní „a“ a hudebníci začnou ladit. Konečně se všechno ztiší a ona je schopna vnímat celý ten běh kolem sebe – děj opery, hudbu a vše, co k tomu patří. Opera se pro ni stává tím, co obohacuje její život.
Představme si naopak, že lístek na operu dostane v práci nějaký dělník, kterému mistr řekl: „Mám dva lístky, nikdo nechce jít, tak vezmi svou ženu a běžte večer do divadla.“
Muž přijde domů a řekne: „Za dvě hodiny musíme jít do divadla na operu.“ A manželka mu řekne: „Blázníš? Co tam budeme dělat? Nemám co na sebe…“ atd. On zatím shání nějakou bílou košili, ona nemůže zapnout šaty, dohadují se a handrkují. Potom konečně vyjdou ven a manželka si vzpomene, že zapomněla vypnout troubu a zavřít okno. Doběhnou na autobus, do divadla přijdou „za minutu dvanáct“ plní pochyb, jestli doma nezapomněli zamknout. A když se otevře opona, zdá se jim, že housle hrozně vržou, ta žena, co zpívá, příšerně ječí, manželka musí toho svého napomínat, aby nespal tak nahlas, prostě je to celé k nevydržení.
Tím chci ukázat, jak rozdílně může být vnímána jedna a táž věc. Záleží na mnoha okolnostech, např. na tom, jak začlením do svého života děj, jehož jsem účasten.

A to může být i jeden z plodů našeho uvažování nad Eucharistií. Živý Ježíš v Eucharistii, mše svatá to je to největší, co tady na zemi máme. Nemáme víc! A je opravdu moc dobře Eucharistii a mši svatou včlenit do svého života. Připravit si to setkání s Ježíšem, těšit se na něj. Kdo přiběhne na poslední chvíli nebo pozdě, těžko to prožije naplno a logicky ho to moc „nepotáhne“ a nebude inspirovat.

Je hezkým zvykem aspoň třeba v některých rodinách v sobotu večer v rámci večerní modlitby najít si v Katolickém týdeníku nebo na internetu texty nedělní mše svaté, přečíst si je, popovídat si o nich, pouvažovat nad nimi. A pak přijít na mši svatou ne včas, ale s předstihem, aby člověk nasál atmosféru, soustředil se, mohl se ponořit do děje.

Můžeme to zkoušet taky. Bude pak to naše setkání s Ježíšem více obohacující, hlubší, inspirující, naplňující. A budeme se na každé takové setkání těšit…