PROMLUVA Z 15. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – JE POTŘEBA SE OBRÁTIT
Apoštolové se vydali na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit… Nad tím budeme dneska uvažovat, jestli cítíme potřebu se obrátit, jít dál. Jsou lidé, kteří mají takový postoj: „Pane faráři, dyť my do kostela chodíme, tak co po nás ještě chcete?!“ Prostě jako by řekli: „To stačí!“ Říkal otec biskup Josef Hrdlička, že v manželském vztahu by bylo velmi nebezpečné, kdyby si třeba manželé řekli: „To základní nám ve vztahu funguje, tak už není třeba žádné fantazie, už není jít dál, už stačí…“ To by byla rutina. A rutina je začátkem konce. A stejně nebezpečný by byl tento postoj ve vztahu k Bohu. Takže nad tím budeme dneska uvažovat, jestli to, co před Bohem a s Bohem žiji, už stačí, nebo jestli se potřebujeme obrátit, jestli ve svém křesťanském životě potřebujeme jít nějak dál.
Rád bych si v dnešním našem zamyšlení pomohl literaturou. V první polovině 19. století díky anonymnímu ruskému autorovi vzniklo dílo, které nese název „Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci“. Toto dílo je dneska světovým bestsellerem duchovní literatury. Vypráví, jak poutník přišel do Kyjeva k nějakému vyhlášenému zpovědníkovi, aby se vyzpovídal. Připravil se, hříchy si sepsal, vyznal se a zpovědník mu řekl něco, co jej přivedlo k „procitnutí“, k uvědomění si potřeby obrácení. Naslouchejme:
Milý příteli, vyčetl jsi všechny maličkosti, ale to nejdůležitější jsi pustil ze zřetele – neuvedl jsi ty nejtěžší hříchy, nepoznal je a nenapsal, že nemiluješ Boha, nenávidíš bližního, nevěříš Božímu slovu a jsi plný pýchy a ctižádosti. V těch čtyřech hříších je obsažena spousta zla a celá naše duševní zkaženost. To jsou hlavní kořeny, ze kterých pocházejí všechny odnože našich hříchů.
Zpovědník mně podal spisek, který pojednává o zpovědi vnitřního člověka. Když jsem ho pozorně pročítal a obrátil svou pozornost do svého nitra, zjistil jsem, že měl zpovědník pravdu.
1) Nemiluji Boha. Kdybych ho miloval, bez přestání bych na něho v srdci myslel. Každá myšlenka na Boha by mně působila potěšení. Avšak já často přemýšlím o světských věcech a vzpomínky na Boha mně působí námahu. Při modlitbě bojuji s námahou, nechutí, leností a modlitbu co nejvíce zkracuji pro zdánlivé povinnosti. Jestliže někdo někoho miluje, myslí na něho bez přestání. Ale já věnuji rozhovoru s Bohem nepatrnou část dne. Jednu hodinu denně věnuji Bohu a třiadvacet hodin denně přináším horlivě oběti modlám svých vášní. Neúnavně se pídím po novinkách, po civilních nařízeních, po politických událostech a poznání Boha považuji za nedůležitou činnost křesťana. Krátce řečeno, jestliže se láska k Bohu pozná podle plnění jeho přikázání: „Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání“, říká Pán Ježíš a já je nezachovávám a ani se o to mnoho nesnažím, pak z toho jasně vyplývá, že Boha nemiluju.
2) Nemám rád bližního. Kdybych ho miloval podle přikázání Evangelia jako sám sebe, jeho neštěstí by zasahovalo i mě, jeho štěstí by uchvacovalo i mě. Avšak já ze zvědavosti poslouchám zprávy o neštěstí bližního, nermoutím se, ale jsem lhostejný nebo – což je trestuhodné – nacházím v tom jakoby uspokojení a špatné činy svého bližního nepřikrývám láskou, ale s odsouzením je rozšiřuji. Jeho blaho, čest a štěstí mě neuchvacují jako vlastní a nepůsobí mi radost, ale spíše ve mně vzbuzují závist a pohrdání.
3) Nevěřím ničemu náboženskému. Ani v nesmrtelnost, ani Evangeliu. Kdybych byl pevně přesvědčen a bez pochyby věřil, že po smrti je život věčný s odplatou za pozemské činy, bez přestání bych o tom uvažoval. Avšak já nepřemýšlím o věčnosti a konec tohoto života považuji za konec své existence. Uhnízdila se ve mně skrytá myšlenka: Kdo ví, co bude po smrti? A pokud říkám, že věřím v nesmrtelnost, říkám to jen z rozumu, ale moje srdce o tom není zdaleka přesvědčeno. Kdybych svaté Evangelium s vírou přijal do svého srdce jako slovo Boží, bez přestání bych se jím zabýval, učil bych se je, utěšoval bych se jím a hleděl bych na ně s hlubokou zbožností. Nic pozemského by nebylo schopno mě od něj odtrhnout. Avšak když zřídka čtu nebo poslouchám slovo Boží, tak buď z nutnosti, nebo ze zvědavosti a nevěnuji mu přitom hlubší pozornost.
4) Jsem plný pýchy a sobectví. Všechny moje skutky to potvrzují: Když udělám něco dobrého, chci to vystavit na odiv nebo se vychvaluji před druhými, anebo se v sobě shlížím. Navenek ukazuji pokoru, ale uvnitř se pokládám za lepšího než ostatní. Zlobím se na ty, kdo mně nelichotí, a myslím si, že si neumí vážit druhých. Jestliže usiluji o cokoli dobrého, pak tím sleduji nějaký cíl – svůj vlastní prospěch.
Z výše uvedeného vidím, že jsem pyšný, nevěřící, nemiluji Boha a nenávidím bližního. Jaký stav může být hříšnější? Stav duchů temnoty je lepší než můj. Oni sice nemilují Boha, nenávidí člověka, stravují se pýchou, ale věří a třesou se vírou. A já?
Tolik tedy citace z knihy. Silná slova! Takže jako zrcadlo svědomí nechejme nad výzvou evangelia, že je potřeba se obrátit, proudit tyto čtyři roviny: Nemiluji Boha, nemám rád člověka, nevěřím Božímu slovu, jsem plný pýchy a ctižádosti. Netýkají se tyto roviny i mě? Nepotřebuji obrácení i já?