Browse By

PROMLUVA ZE 14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – PANE, KDYŽ NECHÁŠ SLABOST, DEJ I MILOST!

Ježíš se vrací domů – do svého rodného Nazareta. Můžeme uvažovat nad tím, co asi prožíval. Možná vzpomínal na své dětství, možná vzpomínal na to, co všechno tam prožil do svých třiceti let, než začal veřejně působit. Všecky ty lidi tam znal. Tak rád by i jim předal Boží poselství, tak rád by na nemocné vložil ruce, tak rád by konal zázraky. Ale oni mu „svázali ruce“. Oni mu neuvěřili.

Proč mu neuvěřili? No protože oni ho znali jako sobě rovného. A oni neuměli přijmout, že Bůh by jim byl v jistém smyslu rovný. Oni nedokázali přijmout, že Bůh by mohl jíst, spát, odpočívat, radovat se, plakat… Oni chtěli mít Boha vysněného, Boha velikého. Ne Boha, který je chudý, slabý, trpící, bezmocný. Oni chtěli mít Boha bohatého, silného, šťastného, mocného. To Ježíš jako Bůh všechno je. Ale jako člověk je jeden z nás: chudý, slabý, trpící, bezmocný.

A nejenom Ježíš. I my s ním. Svatý Pavel ve druhém čtení mluví o „ostnu“, který mu byl dán do těla. Nevíme, co bylo tím ostnem: možná to byla nějaká nemoc, možná to byla i nějaká lidská slabost. Nevíme, co bylo tím ostnem. Ale víme, že Pavel ten osten nechtěl. On nechtěl být slabý. On chtěl být silný. Třikrát prosil Pána, aby ho toho ostnu zbavil. Ale on říká: Ne, ne, Pavle, byl bys borec, byl bys pyšný, byl bys pro mě nepoužitelný. Já ti ten osten nechám. Ale dám ti milost. Dám ti svoji přízeň. Moje milost ti stačí. Síla se tím zřejměji projeví ve slabosti. Budeš slabý, ale v té tvé slabosti a křehkosti budu působit já. Pavel měl jiné představy. Ale nakonec napsal: „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mě spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.“

A teď můžeme to evangelium a druhé čtení srovnat a promítnout do našeho života. V tom Nazaretě měli lidé jiné představy o Mesiáši. A nebyli ochotni od nich ustoupit. Nebyli ochotni přijmout, že mocný Bůh může být i lidsky chudý, slabý, trpící, bezmocný. A svázali tím Kristu ruce. Nemohl konat zázraky. Na druhou stranu – Pavel měl taky svoje představy o životě a svém působení. Ale byl ochotný od nich ustoupit. Chtěl být silný, ale přijal slabost a Bůh skrze něho dělal zázraky.

My taky můžeme mít svoje „ostny“ v životě. Mohou nás trápit fyzické bolesti, mohou nás trápit vztahy s lidmi kolem nás, mohou nás trápit starosti, úzkosti, mohou nás trápit naše slabosti, naše hříchy. A možná se za to i modlíme. A možná víc, než třikrát. Tolik bychom chtěli být silní. A možná bychom byli i pyšní a nepoužitelní pro Boha. On naopak často slabost ponechá, ale dá svoji přízeň, svoji milost. A to není málo. Jak to kdosi před časem hezky řekl: „Já jsem tak slabý a Pán Bůh mi tak žehná!“ Může to být i naše modlitba: Pane, když necháš slabost, dej i milost!

Nesvazujme Pánu Bohu ruce představami, že musíme být za každou cenu silní. Jemu odevzdávat naše „ostny“ – to jo. Ale definitivní řešení nechat na něm. Tak se bude moci i v naší slabosti projevovat jeho síla…