Moc mě v dnešním úryvku evangelia oslovuje ten okamžik, kdy Ježíš přichází k mrtvé dívence a evangelista napíše: „Vzal ji za ruku…“

Je moc dobře, když máme kolem sebe ty, kteří člověka vezmou za ruku, podají pomocnou ruku. Tak to má být, tak to Ježíš zamýšlel. Svaté Kateřině Ježíš kdysi řekl: „Kateřino, já jsem lidem mohl dát všecky dary, všecky schopnosti, všecky dovednosti, ale já jsem to neudělal, protože jsem chtěl, aby se lidé navzájem potřebovali.“

Mám takovou krásnou zkušenost z mé rodné farnosti: Když moji rodiče pomalu stárnuli a slábli, tamější jáhen navrhl tamějšímu společenství, které se tam schází, jestli by aspoň někteří nechtěli být mým rodičům nějak k dispozici, když něco budou potřebovat a když já jim zrovna nebudu moci posloužit a víc sourozenců nemám. A opravdu se takoví našli. A našli se i mimo toto společenství – lidé z farnosti, sousedé. Někdy má maminka i několik návštěv za den. Tak říkávám, že žije obklopena dobrými lidmi a díky jakési té naší společné péči může zatím zůstávat ve svém domácím prostředí.

Tak je to možná i taková připomínka, jestli třeba i v našem okolí není někdo, kdo nějak stárne, slábne, je nemocný, děti má daleko, potřebuje podat pomocnou ruku. Když bychom si nevěděli rady, dejme hlavy dohromady, třeba něco vymyslíme.

Ale je to samozřejmě i připomínka té Ježíšovy ruky. V evangeliu je řeč o ženě, která byla nemocná dvanáct let. A pak je tam taky řeč o dívence, které je taktéž dvanáct let, a která umírá. V Bibli je moc důležitá ta symbolika čísel. Dvanáctka je číslo plnosti. Ta dvanáct let nemocný žena zastupuje v tom evangeliu nás. Ta dvanáctiletá dívenka zastupuje v tom evangeliu nás: Všichni jsme nějakým způsobem nemocní, všichni nějakým způsobem umíráme, všichni potřebujeme tu Ježíšovu ruku. Ta lidská ruka je důležitá, ale někdy je slabá, někdy je bezmocná. Ježíš v síle, ve schopnostech, možnostech omezený není. Jeho ruka není slabá. Jak jsou chudí lidé, kteří to nevědí! Dovolit Jemu, aby nás vzal za ruku!

A pak jistě taky nezapomenout se ptát: „Jak na to odpovím já?“ Když jsem působil v Melči, tak jsem tam měl farní kostel s takovou určitou zvláštností. Ten kostel má dřevěný strop ve tvaru obrácené lodi. Je zajímavá historie vzniku toho kostela. Vypráví se, jak tamější hrabě Razumovský se kdysi plavil po moři a někde poblíž Padovy se strhla bouře, šlo mu o život a on udělal slib, že jestli to přežije a v pořádku se vrátí domů, tak nechá v Melči postavit kostel. Přežil to, vrátil se domů a nechal v Melči postavit kostel A ten kostel má dřevěný strop ve tvaru převrácené lodi. Ta jeho loď se měla obrátit vzhůru dnem. Ale Bůh podal pomocnou ruku a hrabě nezapomněl, odpověděl na to… Tak my asi kostel nepostavíme, ale bude dobře vnímat tu Ježíšovu nespočetněkrát podanou ruku v našem životě, bude dobře hledat naši odpověď. Možná ta odpověď bude spočívat v naší podané ruce, možná bude spočívat v něčem jiném. Máme mnoho impulsů, mnoho otázek k přemýšlení…