Čeká nás dnes trochu náročnější téma, tak bych jej na začátek malinko odlehčil jednou zkušeností ze života: Když jsem studoval na kněze, učil na Teologické fakultě také jeden mladý velice vzdělaný profesor. A tradovalo se, jak k němu jednou přišel bohoslovec na zkoušku a ono to fakt nešlo. Na závěr mu pan profesor povídá: „Bratře, jak vypadají kaštany?“ Bohoslovec uvažoval, co mají kaštany do souvislosti se zkoušeným předmětem. Profesor povídá: „No jak teď vypadají kaštany?“ (Pod Kněžským seminářem byl park, kde rostla spousta kaštanů.) Bohoslovec povídá: „Kvetou!“ A profesor na to: „Vidíte. Tak až opadne listí, přijďte znova…“

Asi tomu bohoslovci moc do smíchu nebylo, ale zkažená zkouška se dá napravit. Dá se naučit, dá se nechat vyzkoušet znova. I hřích se dá napravit. A někdy je to i docela potřebné. Jsou hříchy, ze kterých se nestačí vyzpovídat. Když někdo někoho ošidil, musí mu to vrátit. Když někdo něco ukradl, musí to vrátit nebo nahradit. A mohli bychom pokračovat. Samozřejmě ne všechno lze takto přímo napravit. Když někdo zavraždil, život už nevrátí. Nicméně P. Marián Kuffa, který na Slovensku pečuje o bezdomovce, prostitutky, lidi propuštěné z vězení, kteří mají leckdy leccos i opravdu temného za sebou, jim říká: „Zavraždil jsi? Život už nevrátíš. Ale jestli toho opravdu upřímně lituješ, jestli opravdu chceš začít znova, jestli opravdu toužíš konat pokání, jestli opravdu toužíš napravit, co můžeš, Bůh to bere, jako bys to napravil, i když už nemůžeš. I snaha se počítá!“

Možná, že na pozadí těchto myšlenek člověka úplně zamrazí, když slyší dnešní Ježíšovo slovo z evangelia: Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem…

Člověka by možná napadlo: Opravdu je Pán Bůh tak zlý, že neodpustí?

Pán Bůh odpouští. Jak to říká hezky papež František: Když člověk přichází a s lítostí se vyznává, Pán Bůh ho ani nenechá domluvit a už odpouští.

Horší je, když člověk tím, co Duch Svatý dělá, pohrdá, když to zatvrzele popírá, když se zatvrzele staví na odpor. Ta zatvrzelost – to je to rouhání proti Duchu Svatému. Dokud člověk ve své zatvrzelosti zůstává, tak Bohu svazuje ruce. Bůh chce odpustit, ale dokud člověk ve své zatvrzelosti setrvává, tak není schopen odpuštění přijmout. Samozřejmě čím déle člověk v té zatvrzelosti zůstává, tím víc tu zatvrzelost „trénuje“ a hrozí, že si ji odnese i na věčnost.

Katechismus katolické církve říká: Boží milosrdenství nezná hranic. Když však je někdo vědomě prostřednictvím lítosti odmítá přijmout, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem Svatým. Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě.

Ale na druhou stranu: Když člověk od své zatvrzelosti ustoupí, tak v té chvíli už se nejedná o hřích proti Duchu Svatému a člověk může přijmout rozhřešení. Když se člověk obrací a touží po Božím milosrdenství, tak neexistuje neodpustitelný hřích.

Před tou zatvrzelostí ať nás Pán Bůh chrání. I před ostatními hříchy ať nás chrání. Ale i kdyby nás cokoliv v životě potkalo, platí to, co také říká papež František: Pokaždé, když Bohu dáme najevo svůj stesk po jeho lásce, je odzbrojen.

Tak se nebojme…