Víte, jaké je jedno z největších pokušení pro nás věřící? Co byste řekli, že to je? Nemodlit se? Nechodit do kostela? Nechodit ke zpovědi? Nebo „niko-alko-holky“? Nebo „pohoda, klídek, tabáček“? Lenost? Hmota, mamon, peníze? Pokušení je mnoho! A může to být hodně individuální. Těžko říct, které pokušení je největší. Ale jedno z největších pokušení, kterým Boží nepřítel provází lidstvo už od počátku jeho dějin, je: Neuvěřit v Boží lásku. Právě naopak: Uvěřit, že Bůh je zlý. Uvěřit, že Bůh je despota, uvěřit, že Bůh je tyran, uvěřit, že Bůh nám něco zbytečně bere, uvěřit, že Bůh nám až příliš zbytečně „přistřihuje křídla“.

Už prvním lidem pokušitel říká (a všimněme si – nafukuje to!): „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů?“ Opravdu je tak zlý? – Není! Nezakázal! Z jednoho zakázal. Ze VŠECH ostatních dovolil. Neuvěřit v Boží lásku. Uvěřit, že Bůh je zlý – jedno z největších pokušení. Kdysi i dnes.

Papežský kazatel Raniero Cantalamessa říká: Kdyby se celá Bible proměnila v jeden verš, tak by ten verš zněl: BŮH TĚ MILUJE.

Kdesi jsem zachytil takovou hezkou a moc důležitou dětskou otázku. Dítě stojí před křížem a říká: „A toho tam přibili živého?“ To je ta nejpádnější odpověď na otázku, jestli mě Bůh má rád. Ale Bůh nejenom že mě má rád! V dnešním 2. čtení nám svatý apoštol Jan připomněl, že dokonce Bůh JE láska! A otázka zní: Věříš tomu? Věřím tomu?

Mohli bychom o té větě uvažovat z různých zorných úhlů. Chci vám dnes zase nabídnout jenom jeden jediný pohled. I v evangeliu je řeč o Ježíšově lásce k nám. Ale v tom evangeliu nám to Ježíš „zkomplikoval“. „Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já jsem zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ Tam je důležitá ta první věta: Zůstat v jeho lásce. Ta jeho láska je k dispozici pořád. Jenom se před ní neuzavřít. Neutéct od ní. No právě! Ale proč to Ježíš spojuje s přikázáními?! A jsme u toho: Ježíši, proč jsi tak zlý? Proč přikázání?

Probírali jsme s mládežníky v náboženství téma „Co to pro mě znamená, že věřím?“ Nechal jsem je napsat odpovědi na 2 otázky: Čeho si na víře ceníš, v čem tě víra obohacuje, co ti dává? A pak druhou otázku: Myslíš, že ti víra něco bere, že tě v něčem spoutává, že tě v něčem znesvobodňuje? Byly velice zajímavé ty odpovědi mladých lidí. Jedna z nich zněla: Víra mi bere srandu.

Tak jsme si pak vyprávěli o tom, že Bůh nám bere jenom takovou srandu, která škodí. Bylo to před časem ve zprávách: Dvě mladé dívky měly hroznou srandu: V přímém přenosu přenášely na internet svoji šílenou jízdu autem. V přímém přenosu potom přenesly na internet i svoji havárii a svoji smrt (tedy myslím smrt jedné z nich).

Tak jsme si to říkali s mladými a tak si to řekněme i my: Ne každá sranda je sranda, a když Bůh některé „srandě“ skrze přikázání brání, je to proto, že to až tak sranda není, protože se jedná o něco, co je v důsledku ke škodě – ať už naší nebo někoho kolem nás. A říkali jsme si s mladými – a řekněme si to i my: Jestli si o něčem, co nám Bůh bere a zakazuje, myslíme, že to smysl nemá, pojďme se o tom konkrétně bavit, a pojďme si rozumem ukázat, že to, k čemu nás Bůh vede nebo to, od čeho nás Bůh odvádí, opravdu smysl má. Pokud něco takového máte, určitě jsem k dispozici. Můžete to třeba dát jako dotaz do farního časopisu.

Tak nad tou otázkou dnes uvažujme: Jak moc jsem uvěřil, že Bůh mě má rád?