V dnešním 1. čtení jsme slyšeli, jak Šavel alias Pavel po svém obrácení neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. My jsme si před týdnem připomínali životní osudy českého kardinála Josefa Berana – vězně nacismu i komunismu. I na něj můžeme vztáhnout slova dnešního prvního čtení. I on neohroženě – i za cenu čtrnáctileté internace i za cenu vyhnanství – neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Před týdnem jsme prožívali návrat jeho ostatků do naší země. V pondělí byly jeho ostatky slavnostně uloženy v pražské katedrále svatého Víta. Slíbil jsem ještě na dnešek ohlédnutí za závěrem jeho života a zamyšlení nad významem jeho návratu do naší země.

To první tedy skrze slova jeho tehdejšího sekretáře Mons. Karla Skalického:

Pamatuji si především na způsob, kterým vyslovoval slova proměňování nad chlebem a vínem při své poslední mši svaté, po které pak o dvě nebo tři hodiny později zemřel. Vybavuji si ho stále a vzpomínám na něj s obdivem. Do poslední chvíle na něm nebylo vůbec poznat, že je nemocný. Viděli jsme, že chátrá, ale byl to pořád ten samý kar­dinál Beran – usměvavý, milý a tichý člověk, o kte­rém byste neřekli, že trpí. Ráno 17. května 1969 jsme s ním ještě celebrovali mši svatou. Při ní kardi­nál Beran celou dobu stál. Na jeho výraz, který měl v okamžiku proměňování, nezapomenu. Mám ho před očima v okamžiku proměňování vína v krev Pá­ně. Jako kdyby se celou silou, která mu ještě zbýva­la, chytil kalichu. Výraz, který měl v tom okamžiku, je těžké vyjádřit. Po mši si šel lehnout a asi po dvou třech hodinách zemřel. Sotva navždy odešel, objevil se u něj Svatý otec Pavel VI. Bylo to jako načasované. Nad jeho smrtelnou postelí tehdy řekl: „Tak umírá mučedník.“

A o významu přenesení ostatků kardinála Berana zpět do naší vlasti nechejme promluvit pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duku:

O přenesení těla kardinála Berana do vlasti, což bylo jeho výslovné přání uvedené v testa­mentu, se vyjednávalo dlouho. Podobně jako Polsko u sv. Vojtěcha ani v tomto případě Vati­kán nechtěl jen tak vydat ostatky muže, jehož beatifikační proces byl již v běhu. Bylo také třeba odstranit překážku, která formálně brá­nila návratu, totiž kardinálův vynucený slib, že se nevrátí ani po smrti, který dosud ležel na ministerstvu zahraničí.
Josef kardinál Beran se vrací s poctami církevními i státními do své katedrály. Jeho návrat je symbolický a je jednoznačným slovem do současné společen­ské situace. Přichází, aby promluvil skoro tak, jako když v roce 1948 napsal slova „Nemlč ar­cibiskupe“ a varoval. Stojíme dnes uprostřed neustálých volebních kampaní, jsme vyhroce­ně rozděleni, zapomínáme na cenu svobody, promarnili a poztráceli jsme všechny ideové hodnoty našeho státu, jak nepotřebnou veteš odsouváme přirozenou rodinu, výchovu dětí a mládeže strkáme jeden na druhého, až ji ne­dělá nikdo. Naříkáme, že nemáme osobnosti, a přitom ušlapeme pomluvami každého, kdo osobností je. Beranův návrat je pro nás přede­vším zkouškou z věrnosti dobru, poctivému dobru každého člověka, zkouškou z lidské od­povědnosti za druhé.
Vrací se učitel a arcibiskup, velký občan našeho státu a syn našeho národa. Neřekne nám už ani jediné slovo, jeho mlčení však bude výmluvnější než vše, co řekl během svého života. A hlavně bude zde mezi námi, zmatenými a ustrašenými, a zároveň mezi těmi, kdo vítězně vešli do domu Božího a vedou tam i nás. Nic nechybí k jeho slávě – to on chyběl víc než půl století k slávě pražské katedrály.