Prožíváme Neděli Dobrého Pastýře. Ježíš je ten nejlepší Pastýř nás věřících. Ale my prosíme také o to, abychom měli dostatek dobrých pastýřů v těch, které on posílá pást v jeho jménu.

Slíbil jsem, že si dnes všimneme jednoho takového dobrého pastýře. V uplynulém týdnu se vrátily do naší země tělesné ostatky kardinála Josefa Berana. My jsme si jeho osobnost tak jaksi komplexněji přiblížili před dvěma roky v rámci cyklu promluv „Budete mými svědky“. Snad jenom kratičké shrnutí: Žil v letech 1888 až 1969. Byl pražským arcibiskupem, politickým vězněm nacismu i komunismu. V dnešním zastavení u této osobnosti bych se chtěl podrobněji zmínit o záležitostech, které přímo souvisely s jeho vyhnanstvím a s jeho návratem v těchto dnech.

Když se v r. 1948 ujala vlády Komunistická strana, arcibiskup Beran se v pastýřském listu vymezil proti nastupující komunistické moci. Také exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara, který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Odpovědí byla jeho protiprávní internace na různých místech Československa v letech 1949 až 1963. Takže vlastně 14 let byl „pod zámkem“. Byl vystaven neustálému slídění, šikanování, přišel o kontakt se světem. Vůbec netušil, jestli místní církev ještě vůbec existuje. Státní bezpečnost se na něj snažila sehnat či vyrobit kompromitující materiály. Dokonce (a tady vidíme, kam až ta moc byla schopna zajít) jej i v internaci filmovali a jemu a řeholní sestře, která se o něj starala, přimíchávali do jídla a pití afrodiziaka v naději, že budou mít příležitost natočit nějaké kompromitující scény. Ani afrodiziaka nezabrala. Nepodlehli. V roce 1963 byl propuštěn z internace, ale bylo mu zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat službu arcibiskupa. Když byl v roce 1965 jmenován kardinálem, komunistická moc mu povolila vycestovat do Říma pro převzetí kardinálské hodnosti, ale nedovolila mu už nikdy se vrátit, a to ani po smrti. Přislíbila, že když do Říma odjede a už se nikdy nevrátí, bude pražské arcibiskupství opět obsazeno řádným biskupem. Kardinál Beran pro dobro diecéze se rozhodl toto vyhnanství přijmout. Pak byl skutečně v Praze jmenován opět řádný biskup – pozdější kardinál František Tomášek. Ale i tom Římě kardinál Beran pracoval dál. Zajistil vydávání knih a časopisů s náboženskou tématikou pro naši církev za železnou oponou, vybudoval poutní dům Velehrad, věnoval se pastoraci krajanů a při té příležitosti šířil informace o pronásledování církve v Československu. Když v r. 1969 kardinál Beran zemřel, nechal jej papež Pavel VI. pohřbít ve Svatopetrské bazilice vedle papežů. Stal se tak prvním a jediným Čechem, kterému se té cti dostalo. A dostalo se mu i té cti, že oproti zvyklostem pohřební obřady vedl sám papež. Ve své poslední vůli ovšem arcibiskup Beran vyjádřil přání, aby byl pohřben ve své pražské katedrále, a nebude-li to možné, tak v hrobě svých rodičů. Ani to komunistická moc nedovolila. Prostě vadil i po smrti.

Teprve teď – téměř po půl století se toto jeho přání plní. V těchto dnech se tedy kardinál Beran do své země vrací. Do své katedrály se paradoxně vrátil v den, kdy se konal sjezd našich komunistů.

Ohlédnutí za závěrem života kardinála Josefa Berana skrze slova jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků a zamyšlení nad významem jeho návratu do naší země vám nabídnu zase příští neděli.

Prosme o dobré věrné pastýře i pro dnešní dobu. Prosme nejenom za ty stávající pastýře, ale i za ty nové. Kněžský seminář máme téměř prázdný. Ze tří diecézí se v pěti ročnících připravuje ke kněžství dohromady 23 bohoslovců, a to za předpokladu, že tam zůstali všichni, kteří v tomto počtu školní rok začali. Je za co prosit, je nad čím uvažovat. Je to výzva…