Prožívali jsme Ježíšovo sebevydání, bolest a smrt a dneska prožíváme a radujeme se z Ježíšova vzkříšení. Pro nás křesťany je to – řekl bych – normální. Ale pro lidi světa je to neslýchaná věc. Oni slaví svátky jara, víkendový oddych v přírodě.

Uvedl bych dnešní naše zamyšlení jedním hezkým příběhem. Myslím, že je z pozůstalosti P. Aloise Pekárka:

Pomalu a těžce šplhaly housenky po větvi a kousaly listí. Jeden dobrý člověk k nim promluvil: „Kdybyste vy, housenky, věděly, jak krásný život vás čeká… Budete mít nádhernou podobu a budete se lehce vznášet vzhůru ke slunci.“ -„Táhni pryč“, řekly housenky, „my víme, co nás čeká. Samy si zhotovíme rakev – kuklu, do ní se uložíme a umřeme. To bude náš konec. Potom už nebude nic. Nějaká proměna a nový život – to jsou pohádky. Co užijem, to budeme mít, za chvíli už tu nebudem.“ A znovu žraly listí. Neviděly, jak vedle na větvi praskla kukla a z ní vyletěl pestrobarevný motýl…

Kdo jsme my křesťané? Jsme ti, kteří vidí, jak „praskla kukla a vyletěl z ní pestrobarevný motýl“.

Víte, kdy se nejlépe pozná, nakolik člověk opravdu uvěřil? Nakolik člověk opravdu uvěřil Kristu, nakolik uvěřil ve vzkříšení, ve věčnost? To se nejlépe pozná při setkání se smrtí.

Vyprávěli mi v mé rodině, jak jedné mé vzdálené příbuzné umíral manžel a ona u něho dělala hysterické scény, že snad nemohl ani v klidu naposledy vydechnout. Jak jiné je to, když se rodina sejde u umírajícího a modlí se za něj, doprovází ho, odevzdává…

Velmi výmluvně o víře člověka hovoří to, jak sám dokáže přijmout informaci, že na jeho nemoc už není léku. Někdo se zhroutí, někdo rezignuje, někdo si chce ještě na poslední chvíli užít plnými doušky a někdo se Bohu i lidem kolem sebe rozláme jako chléb.

Myslím, že velice výmluvným svědectvím byly poslední měsíce a dny zemřelého pana kardinála Miloslava Vlka. Když mu lékaři sdělovali beznadějnou diagnózu, podle svědectví lidí, kdo mu v těch chvílích byli blízko, prožil pan kardinál nejprve krátkou vnitřní bolest a pak to byl on, který utěšoval lékaře a říkal, že stejně už nějaký čas prožívá myšlenku, že už by bylo nejlíp odejít „tam“. Veřejně o své nemoci mluvil. Výslovně řekl, že s blížící se smrtí cítí, jak ho Bůh má rád. I jeho poslední chvíle byly plné naděje. Jak řekla jeho ošetřující lékařka, jeho poslední srozumitelná slova byla: „Nejkrásnější král je…“ Na její dotaz: „Kdo?“ odpověděl „Ježíš na kříži.“ To bylo silné svědectví!

Když před dvěma roky zemřel můj tatínek, někteří z vás se mě ptali, jak jsem to prožíval. A já jsem na to říkával: „Víte, chybí. Ale já ve věčnost opravdu věřím. Věřím, že spojeni zůstáváme. Jiným, tajemným způsobem. Ale zůstáváme spojeni.“

Ano, děti světa mají možná nikdy nevyslovené ale o to víc žité heslo Carpe diem – užívejme dne, co užijem, to máme, za chvíli tu nebudem. My křesťané mezi těmito dětmi světa jsme nebo máme být těmi, kteří vidí, jak „praskla kukla a vyletěl z ní pestrobarevný motýl“.

Těžká otázka na závěr: Jak moc jsem uvěřil já? Odpovědět na ni si musí každý sám…