Browse By

PROMLUVA Z 5. NEDĚLE POSTNÍ (B) – BOŽÍ GPS

Zůstaneme dnes u 1. čtení. Pán Bůh skrze proroka Jeremiáše říká, že sjedná s lidmi novou smlouvu, ne takovou, jako byla ta stará, kterou lidé svévolně zrušili. To je úžasné, jak i tam, kde člověk něco popře, zruší, postaví se proti Bohu, vzbouří se, udělá si po svém, Pán Bůh stále znovu a znovu si hledá cesty k srdci člověka, stále znovu a znovu se snaží i to bloudící lidské srdce oslovit.

Dneska i děti dobře vědí, co to je GPS. Chytré zařízení třeba v autě. Navigační systém, do kterého zadáš, kam chceš jet a ten systém si tě přes družici najde, kde právě jsi, a napovídá ti, kam máš odbočit a kam máš jet, abys k tomu cíli dorazil. A dokonce když tu radu neposlechneš, když zajedeš, když odbočíš špatně, tak hned tě ten systém upozorní, hned ti vymyslí jiné možnosti, jiné varianty, kam jet, kudy se dát, jak tu chybu napravit, abys dojel, kam chceš.

A my si uvědomujeme, že nejenom moderní technika nás vede k cíli těch našich pozemských cest, ale že i Bůh na té naší cestě za ním nám dává nějakou tu navigaci, ať už je to svědomí, ať už je to Bible, ať už je to hlas církve: Ukazuje ti, kam máš jet, a když to popleteš, když zajedeš, když třeba i vědomě odbočíš špatně, ukazuje ti varianty, jak z toho ven, jak se zase dostat na tu cestu, která k tomu věčnému cíli vede.

Důležité je „nevypnout“. Když vypneš navigaci v autě, už tě nevede, už tě nenaviguje. Důležité je „nevypnout“, aby Bůh mohl navigovat nás. Ne že by Bůh nemohl. Bůh se tajemně dotýká života každého člověka. Na druhou stranu také respektuje svobodu člověka. Když Boží navigaci vypneš, těžko se s tebou domlouvá.

S někým se nedomluvíš. V jednom televizním pořadu se ptali známého psychiatra Maxe Kašparů na nějaký veselý zážitek z jeho psychiatrické praxe. Tak vzpomínal na to, jak ho jednou pozvali do jedné nemocnice. Měli tam starou babičku, byla to bývalá učitelka, ale už byla stará a už se jí to v hlavě všelijak motalo a nevěděli si tam s ní rady, tak zavolali psychiatra, ať ji vyšetří a ať navrhne, co s ní. Tak ten psychiatr přišel, sedl si k její posteli a povídá: „Babičko, víte, kde jste?“ Babička povídá: „Ve škole!“ – „Tak jinak: Podívejte se, je tady bíle vymalovaná místnost, jsou tu samé postele, na těch postelích jsou nemocní pacienti, chodí tady doktoři a sestřičky… Kde jste?“ – „Ve škole!“ – „Tak ještě jinak: Podívejte se na mě: Mám bílou košili, bílé kalhoty, bílý plášť… Kdo jsem já?“ A babička na to povídá: „Fešák!“

Nedomluvil se s ní… Kéž se Bůh domluví s námi…

Ještě jednou si to zopakujme: I Bůh nám na naší cestě k věčnosti dává navigaci: své slovo obsažené v Bibli, hlas svědomí, hlas církve, kterou Ježíš založil, kterou Ježíš chtěl. Dokonce i tam, kde člověk tu navigaci neposlechne, kde si udělá po svém, kde se postaví proti, kde se vzbouří, ta navigace stále znovu upozorní na „chybné odbočení“ a ukáže zpět na cestu, která k cíli vede. Jde o to nevypnout. Kdo nevypne, k cíli dojede…