Browse By

PROMLUVA ZE 4. NEDĚLE POSTNÍ (B) – NEKONEČNÉ BOŽÍ MILOSRDENSTVÍ

Slavíme dnes tzv. „neděli laetare“, což je odvozeno z latinských slov vstupní antifony dnešní mše svaté: Laetare Ierusalem! Raduj se, Jeruzaléme! Tak k dnešnímu našemu zamyšlení něco radostného, útěšného.

Slyšeli jsme ve druhém čtení o nekonečně milosrdném Bohu. Co to znamená, že Bůh je NEKONEČNĚ milosrdný? Hezky to řekl náš papež František: Bohu nedělá problém odpouštět. Ale důležité je, aby nám nedělalo problém si pro to odpuštění přijít.

Dětem často říkávám: I Jidášovi by Ježíš odpustil, kdyby o to Jidáš stál, kdyby si pro to odpuštění přišel. Ale on nepřišel. Vzal provaz.

I velké hříchy Ježíš odpouštěl: Odpouštěl cizoložným ženám, odpouštěl vydřiduchům celníkům, odpustil Petrovi, když třikrát zapřel, dokonce odpustil na kříži kajícímu zločinci. A to už je co říct!

Četl jsem takové hezké vyprávění, jak poutník jde krajinou a potká hladového stařečka. Tak se s ním rozdělí o chleba a stařeček povídá: „Víš, já nejsem obyčejný dědeček. Můžeš se mě zeptat na něco, na co žádný smrtelník nezná odpověď, a já ti odpovím.“ Poutník chvíli uvažuje a pak povídá: „Víš, co by mě zajímalo? Zajímalo by mě, co dávají řezníci do buřtů.“ Stařeček se skloní k poutníkovi, něco mu zašeptá do ucha a poutník se skácí k zemi…“ 🙂

Určitě tady nechci shazovat práci řezníků. Snad většina z nich je poctivá a má kvalitní buřty. Ale my můžeme tuto myšlenku promítnout do duchovní roviny: Kdyby lidé věděli, co všechno je v nejednom „buřtu života“, možná by se také skáceli. Ale Bůh se nekácí. Jak to krásně zpíváme v jedné písni: V zajetí jsem vlastních hříchů, a Ty přesto máš mě rád…“ Jde jenom o to přijít s tou svojí „trochou do mlýna“.

Vzpomínám si, jak jsem jako dítě míval děs ze zubařů. Jednou mě bolel zub a maminka mě na kole vezla k zubaři. Já jí z toho kola za jízdy utekl! A ten den mě k zubaři opravdu nedostala. No ale kaz v zubu byl dál, zub se kazil dál, zub bolel dál a já k tomu zubaři stejně nakonec musel. Měl jsem jít hned – bolelo by to méně.
Podobně je tomu, když budete mít na zemi slupku z banánu, a vy ji kopnete pod skříň. Je uklizeno. Ale ta slupka tam je a hnije a smrdí. A kaz v zubu je a bolí. Stejně tak je to s hříchem. Mohu o hříchu mlčet, mohu jej „kopnout pod skříň“, mohu se obloukem vyhýbat zpovědnici, ale ten hřích v nitru je a zvláště závažný hřích rozkládá to krásné v nitru člověka, bere mu radost, bere mu vzlet. Bohu nedělá problém odpouštět. Ale jde o to, aby nám nedělalo problém pro odpuštění si přicházet.

Vzpomínám si na jednu přípravu na 1. svatou zpověď, kdy jsem od dětí dostal tuto otázku: Co kdyby nějaký člověk měl na sobě všechny hříchy, které existují? Může mu to Bůh odpustit?

Odpověď je v dnešním evangeliu: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Odpuštění, věčný život – to všecko je nezasloužený dar. My si odpuštění a věčný život s Ježíšem nemůžeme zasloužit. To nám zasloužil Ježíš! My odpuštění a věčný život s Ježíšem můžeme pouze přijmout. Překážkou přijetí tohoto daru je jenom to, že člověk se nezřekne zla. Že se tolik zahledí do sebe a do temnoty, že se bojí světla a nechce se toho zla vzdát. Kdo miluje víc tmu, než světlo, pronáší soud nad sebou samým, uzavírá se odpuštění a věčnému životu. Ale je zde Boží milosrdenství, které se zjevuje v Ukřižovaném a Vyvýšeném nad naše hlavy. A každý má naději, že ve chvílích, kdy mu třeba nebude dobře, nakonec pozvedne svůj zrak a přijme toto dílo lásky, které Ježíš s Otcem vykonali za nás a pro naši záchranu…