Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu… Proč to udělal? A co nám to říká pro náš život?

Ježíš zve apoštoly k náročnému výstupu na horu, tam jim dá ve své přítomnosti něco prožít a pak jde s nimi dolů do toho údolí, do té všednosti života.

Ale nejenom do té všednosti. Ještě víc. Až „půjde do tuhého“, až apoštolové uvidí Krista poplivaného, zbičovaného, ukřižovaného, mají si vzpomenout, komu darovali život a co s ním prožili. A pak znovu: Až Petr jako první papež v době pronásledování povede církev, až Jakub bude mít jako první z apoštolů zemřít mučednickou smrtí, až Jan v době, kdy už ostatní apoštolové budou po smrti a kdy se začnou šířit první bludy, bude obhajovat Kristovo božství, mají si vzpomenout na to, komu dali svůj život a co s ním prožili. Z toho zážitku, kdy viděli Krista ve slávě jeho božství, mají čerpat, až „půjde do tuhého“.

Určitě není bez zajímavosti, že apoštol Petr ještě po letech, když byl ve vězení a očekával rozsudek smrti, žil z toho zážitku Ježíšova proměnění, a ve svém druhém listu, který máme v Bibli a který apoštol Petr napsal právě ve vězení v očekávání rozsudku smrt, uvádí: „My jsme na vlastní oči viděli jeho velebnost.“ On z toho zážitku žil. Ježíš tím zážitkem proměnění vyzbrojil své apoštoly pro náročné chvíle.

A může to být i naše cesta. Nás taky Ježíš bere na horu – na náročný výstup. Někde mají kostel třeba opravdu fyzicky na kopci. Ale ta náročnost může být i v něčem jiném, než ve fyzické cestě do kopce. Někdy tím nárokem může být špatné počasí, déšť, zima v kostele. Ale tady čerpáme. A když o to člověk stojí, Ježíš jde potom s ním i do toho údolí, do té všednosti života. Jeden malíř namaloval obrázek „Ježíš v tramvaji“. Nakreslil Ježíše, jak sedí v tramvaji mezi dělníky jedoucími do zaměstnání. A někteří lidé tím byli pohoršeni. Ale tak to je! Když člověk přijme Ježíšovo pozvání být s ním, Ježíš potom s člověkem sestupuje do toho údolí všednosti. Klidně si můžeme představit Ježíše na té židli vedle sebe ve škole, v práci, u plotny… A nebude to sentiment. Bude to fakt.

Ale ještě víc! My tady u Ježíše čerpáme pro chvíle, kdy i v našem životě „půjde do tuhého“. Nevíme, co přijde. I těžko věci mohou přijít: existenční otázky, rodinné krize, pracovní problémy, zdravotní problémy, rakovina… V té temnotě potom člověk může žít z toho, co načerpal ve světle. Takže čerpejme, nebojme se náročných výstupů!

A ještě jedna věc k tomu zážitku apoštolů, ze kterého pak žili ve dnech všednosti i tehdy, kdy „šlo do tuhého“. Opravdu si myslím, že má něco do sebe, když se křesťanské děti a mládež sdružují v různých těch partách stejně smýšlejících vrstevníků (náboženství, schola, ministranti) a když pak s těmi partami vyrazí i na nějaké větší akce. Když se pak třeba na ministrantské pouti sejde několik set ministrantů nebo když se na diecézním setkání mládeže sejde několik set mládežníků nebo na celostátním dokonce několik tisíc. Ti mladí vidí: Ve třídě jsem možná sám, kdo chodí do kostela. Ale nejsem exot! Je nás mnoho. Navíc i ten program bývá kvalitně připravený. Bývá to zážitek, ze kterého mladí pak žijí v tom údolí všednosti i v náročných chvílích.

Tak dopřejme mladým ty party, dopřejme jim ty zážitky. Inspirujme je k tomu. Budou z toho pak žít. A my sami se také nebojme těch náročných výstupů. Něco s Kristem zažijeme, načerpáme a z toho pak budeme žít v údolí všednosti i tam, kde „půjde do tuhého“. V temnotě budeme moci žít z toho, co jsme načerpali ve světle…