Po dvě neděle budeme teď v evangeliích slýchat o tom, jak Ježíš vstupoval do lidských nemocí. Vstupuje do nich i dnes. Různými způsoby. Jedinečným způsobem pak ve svátosti pomazání nemocných. Tak můžeme dnes právě nad touto svátostí uvažovat.

Víme dobře, že svátost pomazání nemocných je dodnes pro mnoho lidí obestřená něčím tajemným, něčím, z čeho má spousta lidí strach. Kolikrát jsem se setkal s tím, že třeba někdo onemocněl a někdo z příbuzných nebo přátel nabídl tomu člověku, jestli nechce, aby se u něj zastavil kněz, a ten člověk řekl: „Ale já ještě nechci zemřít!“

Tady bych chtěl říct a červeně třikrát podtrhnout: Svátost pomazání nemocných neuspišuje smrt! Svátost pomazání nemocných není urychlovač smrti! Kdosi to krásně řekl: Kněz nepřichází k nemocnému včele pohřebních zřízenců, ale jako první z lékařů.

Proč se tolik lidí této svátosti tak bojí? Vy, kdo jste dříve narození, jistě znáte dobře ten pojem, kterým se tato svátost označovala kdysi: poslední pomazání. Asi bude dobře si trochu víc povědět o tomto pojmu.

Víme, že křesťan je posvátným olejem pomazáván v životě vícekrát: Poprvé je to při křtu, pak při biřmování, někteří jsou olejem pomazávání i při svátosti kněžství a posledním z těchto pomazání bývá zpravidla pomazání posvěceným olejem ve svátosti nemocných. Je to prostě poslední ze zmiňovaných pomazání. Poslední v řadě svátostných pomazání.

Bohužel v dřívějších dobách kněží většinou nenavštěvovali nemocné pravidelně, spíše jen na zavolání, a když někdo onemocněl, tak lidé často čekali opravdu na poslední chvíli, volali k nemocnému kněze, až když měl – jak se říká – „smrt na jazyku“. Kněz přišel, udělil nemocnému svátosti a nemocný brzy zemřel. Ta smrt ovšem nebyla způsobena tou svátostí! Ta smrt už tak jako tak byla na cestě a nemocný by zemřel, ať už tu svátost přijal nebo ne.

Dnes církev raději používá nikoliv pojem „poslední pomazání“ ale pojem „svátost pomazání nemocných“. Nenazývá se ta svátost „pomazání umírajících“, ale „pomazání nemocných“. Církev připomíná věřícím, že to není svátost jen pro umírající, ale pro nemocné. Připomíná, že tuto svátost je možno přijímat i opakovaně a mnozí lidé ji skutečně i mnohokrát opakovaně již přijali. Je dobrým znamením, že za poslední roky stoupá počet těch, kdo této svátosti důvěřují a o ni žádají.

K čemu je tato svátost dobrá? K posílení i k uzdravení. Záleží na tom, jaký plán Bůh s člověkem má. Tato svátost funguje trojím způsobem: Někdy přinese i úplné uzdravení. Někdy přinese částečné zlepšení stavu nemocného. Anebo přináší vnitřní posilu pro život v nemoci či případně posilu pro chvíli odchodu z tohoto světa. Kolikrát jsem se setkal s tím, jak mi po udělení svátosti nemocných někdo z příbuzných řekl: Ta naše babička, ten náš děda, ti úplně pookřáli!

Tak zvláště dnes můžeme prosit: Abychom vůči této svátosti ztratili ostych a strach. Kněz nepřichází k nemocnému včele pohřebních zřízenců, ale jako první z lékařů. Svátost nemocných není magický úkon pro urychlení smrti, ale je to svátost darovaná Bohem, svátost svěřená Církvi, svátost pro mladé i staré, svátost pro posílení i pro uzdravení. Kéž k ní jako k takové máme důvěru!