Po celý letošní advent jsme uvažovali nad nadějí v životě křesťana. Uvažovali jsme i nad zdroji naší naděje. Řekli jsme si: Naše naděje je v Bohu, který dává ratolestem vypučet i z pahýlů.

Dnešní poslední den roku přímo vybízí k tématu, které jsem nadepsal slovy: Katalyzátor naděje.

Možná napřed co to je katalyzátor. Chytrá Wikipedie na internetu říká:

Katalyzátor je látka, vstupující do chemické reakce, urychluje ji (nebo zpomaluje) do rovnovážného stavu, a přitom z ní vystupuje nezměněná. Slovo katalyzátor se někdy používá i v přeneseném smyslu pro jakoukoli událost, osobu apod., které přispějí k uskutečnění něčeho.

Co může být tím katalyzátorem, který přispěje k posílení naděje člověka? Zkušenost s Boží dobrotou v našem životě a vděčnost za Boží dobrotu v našem životě.

V Katolickém týdeníku byla před nedávnem mj. i tato zpráva:

Papíry hustě popsané vším, za co jsou Bohu vděčni, přinesli v neděli do kostela lidé v Nové Hradečné na Uničovsku. K sepsání toho, za co ve svém životě, počínaje dětstvím, chtějí Bohu děkovat, je vyzval farář P. Karel Janečka. „Lidé často vzpomínají na to špatné, co je v životě potkalo, ale už míň si připomínají dobré věci,“ říká kněz. Obálky s popsanými listy lidé před mší svatou vkládali do košíku, který se pak nesl v obětním průvodu.

Tak to bych chtěl moc doporučit. Jestli prožíváte třeba deprese, jestli se trápíte, jestli víc vzpomínáte na to bolavé ve vašem životě, jestli vám chybí radost, jestli vám chybí naděje, zkuste si napsat na papír, za co všechno – od dětství až dodnes – jste Bohu vděční, za co všechno – od dětství až dodnes – můžete Bohu děkovat. Možná budete žasnout, kolik toho je. Připomenout si zkušenosti s Boží dobrotou v našem životě – to je katalyzátor naší naděje.

A vědět, komu za to děkovat. A opravdu děkovat! To pozvedá člověka, to posiluje naději! Na závěr jedna zkušenost ze života. Je opět převzata z Katolického týdeníku:

Před válkou a za války jsme měli příbuz­né v Brně. Matka k nim občas jezdila z Břeclavi a vždycky se stavila v kostele u nádraží poděkovat za to, že dobře do­jela. Po válce, to už mně byly čtyři roky, mě občas vzala s sebou. Vždycky, když jsme šli kolem kostela na tramvaj, říkala: „Pojď na jeden otčenášek, když jsme dobře dojeli.“
Za nějaký čas se příbuzní odstěhova­li a už nebyl důvod do Brna jezdit. Když jsem tam jezdil v dospělosti, už jsem si nevzpomněl, že bych měl poděkovat za dobrou cestu.
Když jsem překročil 60 roků, zjistili mně nádor na ledvině. Doktor mě poslal do Brna na vyšetření kvůli metastázám. Při čekání na výsledek vyšetření jsem se pomodlil dva růžence, aby to dobře do­padlo. A řekli mi, že kromě nádoru tam nic jiného není. Celý radostný jsem odcházel z nemocnice a říkal jsem si, že by to chtě­lo na oslavu dobrý oběd a dvě deci vína. Jenže čas oběda již pominul, a navíc jsem nikde neviděl vhodnou restauraci. Tak jsem si říkal: „No a co, na nádraží si dáš žemli se salámem, zapiješ to pivem a doma s manželkou to oslavíš!“
Jak jsem se blížil k nádraží, pohlédl jsem najednou přes cestu ke kostelu a na zlomek vteřiny jsem zase viděl matku, jak mě drží za ruku a říká: „Pojď na jeden otčenášek, když jsme dobře dojeli.“ A já jsem pochopil, komu patří dík a oslava.
Vešel jsem tedy do kostela, pomodlil jsem se otčenáš, a jak jsem pohlédl na oltář, viděl jsem vystavenou Nejsvětější svátost. Pochopil jsem, že to je ten „dob­rý oběd a dvě deci vína“. Až do odjezdu vlaku jsem setrval v adoraci. Dnes už je to patnáct let. Děkuji za to Bohu.

Takže nezapomeňme, co je oním katalyzátorem, který posiluji naději v našem životě: Vidět Boží dobrotu v našem životě, vědět komu jsme za to vděčni a opravdu děkovat. Využijme toho zvláště dnes – v poslední den roku, který může a má být právě dnem vděčnosti…