Na začátku letošního adventu jsem řekl takovou téměř heretickou myšlenku, že mám raději advent, než Vánoce. Jedním dechem jsem ale řekl, že o Vánocích se pokusím tuto myšlenku uvést na pravou míru. Tak přišel ten čas…

Asi musíme rozlišovat rovinu citů a pocitů a rovinu faktů. Pokud jde o rovinu faktů, tak fakt je jasný: V adventu se připravujeme na příchod Pána Ježíše, o Vánocích si jeho příchod v těle připomínáme a slavíme ho. Vánoce jsou jasně větší. Pokud jde o tu rovinu citů a pocitů, tak opravdu vnímám (a nejsem sám) určitou tichou hloubku, kterou advent v sobě nese. Tedy alespoň ta první polovina adventu. Druhá polovina adventu už bývá většinou hektická a Vánoce zas bývají zavaleny komercí – a to je škoda! Přitahuje mě ona tichá hloubka, blokuje mě ona hektičnost a komerce. Ale Vánoce – podstatu Vánoc! – tu mám moc rád. Daleko víc, než advent.

Vánoce jsou lidem blízké. I lidem světa. A nejenom tím vnějším! Dokonce mi před nedávnem kdosi vyprávěl, že nějaký jeho známý říká: „Víš, já věřím v Boha jenom jednou za rok – když se dívám na Ježíška v jesličkách.“

Co lidi přitahuje na Vánocích? Co lidi (tzv. kostelové i nekostelové) o Vánocích přitahuje do kostelů? Možná i ta něha. Ten malý Ježíšek v jesličkách – to je vyjádření Boží něhy. Tu něhu lidskou i Boží hodně zdůrazňuje papež František.

Něha – to je něco, co potřebujeme. Přečtu vám jeden hezký citát:

„Chtěl bych se setkat se svým malým synem, abych se s ním mohl obejmout“, říká odsouzený na mnoho let ve vězení. „Nic jiného si nepřeji, než aby za mnou přišly moje děti. Už jsem je hodně dlouho neviděla,“ říká stařenka v domově seniorů. „Moje máma mě nikdy nepohladila“, říká smutně mladá dívka léčící se ze závislosti. Po něze toužíme všichni. Touží po ní staří opuštění lidé, touží po ní lidé ve vězení, touží po ní děti v dětských domovech… Ale touží po ní i mnozí dospělí a děti žijící v rodinách. Prožíváme Vánoce. Je to čas, kdy k nám chce se svou něžností a v tichosti přijít Bůh.

Ale kdyby nám šlo jenom o tu něhu, to by bylo málo. To bychom se jenom pokochali, „polechtali“ bychom city a pak bychom Betlém zase zavřeli do krabice a tím by všechno skončilo.

Papež Jan Pavel II. kdysi řekl: „Betlém neskončil, Betlém stále září. Ježíš se stále rodí.“

Bůh nám dává malé dítě. Bůh vkládá Krista do naší životní brázdy jako malé semínko. Ale to semínko je třeba nechat vyrůst, aby přineslo plody. Tak jako program v počítači je dobré občas aktualizovat na nějakou vyšší verzi, tak bude dobře aktualizovat i Vánoce. Aktualizovat je na vyšší verzi. Nezůstat u semínka. Nezůstat u něhy Dítěte v jesličkách. Nechat to semínko vyrůst. Aby to překrásné období zářilo do celého našeho života. Nechat Krista vyrůst. Dovolit mu, aby jako dospělý nám promlouval do života. To naplňuje život! Celý život. Nejenom pár dní Vánoc.

Uvažovali jsme tady před nedávnem nad tím mladíkem, jak ho popisuje evangelium, který nedovolil Kristu, aby mu promluvil do života, nedokázal přijmout jeho slovo, a jak říká evangelista sv. Marek: „Svěsil hlavu a smuten odešel.“ Tak krásně to začalo. Přišel za Kristem, ptal se, co má dělat, ale nedokázal to přijmout. A tak smutné to bylo dál. Svěsil hlavu a smuten odešel.

Kdo zůstane jenom u něhy Dítěte, ale nedovolí tomu Dítěti vyrůst a promluvit člověku do života, ten odejde prázdný jako ten mladík.

Tak přijměme myšlenku letošních Vánoc: Betlém neskončil. Betlém stále září. Ježíš se stále rodí. Bůh vkládá toto Dítě jako malé semínko do naší životní brázdy. Na nás je, jestli toto semínko necháme vyrůst, jestli necháme vyrůst Krista, jestli ho necháme vyrůst v nás, jestli mu dovolíme mluvit nám do života, jestli mu dovolíme naplňovat celý náš život.

Pokud to dokážeme, tak Vánoce budou opravdovou slavností a budou i pro nás osobně daleko větší, než advent. To moc přeji sobě i vám…