Během celého letošního adventu nás provázela myšlenka naděje. Říkali jsme si: Advent – to je doba touhy. A taky doba naděje. Naděje je primární potřebou člověka – stejně jako je primární potřebou jíst, pít, spát. Bez naděje se nedá žít. Naděje ale musí být smysluplná. Ne každá naděje je nadějí. Naše naděje nestojí jenom na tom lidském nebo na tom, že něco možná vyjde. A už vůbec naše naděje nestaví na prolhaných idolech, o kterých jsme uvažovali před týdnem. Naše naděje staví na Bohu. Na Bohu, který z pahýlů dává vypučet ratolestem, ale který také očekává důvěru člověka.

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou.

Důvěrou vstupujeme do akčního rádia Boží paměti.

Pojďme dneska ještě kousek dál. Dnešní naše zamyšlení bych nadepsal slovy: Modlitba – tlumočník naděje.

Papež Benedikt XVI. krásně říká: Modlitba je aktualizovaná naděje. Modlitba je řečí naděje. Zoufalý člověk, který už nemá naději, se nemodlí. A sebejistý taky ne – ten spoléhá na sebe. Takže na modlitbě můžeme změřit míru svojí naděje. Na svojí modlitbě můžeme změřit, jestli od Boha ještě něco očekáváme, případně kolik toho očekáváme.

Svatý Tomáš Akvinský říká: Malé věci – ty si udělejte sami, ale o ty obrovské proste!

Vypráví se takový vtip, jak se šoférovi pokazí auto rovnou před farou, tak začne běhat kolem auta a nadává, kleje, sprostý je jak dlaždič… Farář vystrčí hlavu z okna a povídá: Člověče, neklejte mi tady tak – ještě k tomu před farou! To vám nepomůže! Raději se pomodlete!“ Šofér klekne vedle auta, pomodlí se Otče náš, nasedne do auta, nastartuje a odjede. A farář polkne slinu a povídá: „Ty brďo!!!“

To je jenom vtip. Ale je zkušenost, že kdo se opravdu s důvěrou modlí, ten doufá v dobrotu a sílu, které nejsou v jeho možnostech. A Bůh odpovídá. Možná ne hned, možná i jinak, než si člověk představuje, ale odpovídá. K dobru člověka.

Vzpomínal o. Filip Stajner, kterého jsem tady před nedávnem citoval, jak se v jeho farnosti jedna žena po každé mši svaté modlila Korunku k Božímu milosrdenství za svého těžce nemocného tatínka. Tatínek byl sice pokřtěný, ale za komunistů byl vojákem z povolání a i potom vzdoroval myšlence vrátit se k Bohu. Dcera se za něho modlila. Až jednou na faře zvoní telefon, že tatínek je v kritickém stavu. Doktor v nemocnici povídá: „Můžete za ním, ale mluvit s ním už nelze. Je v agónii.“ Kněz na něho promluvil, nabídl mu svátosti. Tatínek jako by na něho čekal, otevřel oči, vyzpovídal se, přijal svátosti, a když se pak modlili modlitbu Zdrávas Královno a došli ke slovům „Živote, Sladkosti a Naděje naše“, najednou vidí, že tatínek už nedýchá. Vrátil se včas. Ale ta jeho dcera se za něj po každé mši svaté modlila…

Učme děti modlit se! Říkal otec biskup Pavel Posád, jak ho bolí, když přijde někde do rodiny a rodiče se chlubí svými dětmi, co už umí na počítači a jaké jsou úžasné mažoretky, ale když se zeptá, jestli se děti umí modlit, tak neznají ani Otče náš. Umí s počítačem, ale neumí Otče náš.

Učme děti modlit se. Učme je aktualizované naději! A my sami se modleme! Edita Steinová kdysi řekla, že to mělo rozhodující vliv na její obrácení, když vešla do katedrály a viděla tam modlící se prostou ženu. Jaký vliv to mělo na učedníky, když viděli Ježíše modlit se: „Pane, nauč nás to!“ A bude to mít vliv i na děti, když mamku a taťku uvidí na kolenou před někým ještě větším.

Ale i kvůli sobě se modleme. Modlitba je aktualizovaná naděje. A když věci v nás a záležitosti kolem nás potemní, ještě víc se modleme! To je tak, jako když se venku začne šeřit, člověk si trochu přisvítí. Když se setmí víc, přisvítíme víc. A když je tma úplná, posvítíme pořádně. Když věci v nás a záležitosti kolem nás potemní, je ještě větší potřeba modlitby. Nezapomeňme na to: Modlitba je aktualizovaná naděje!