V letošním adventu uvažujeme nad nadějí. Řekli jsme si: Naše naděje nestaví jenom na tom lidském, ani na náhodách a na štěstí. Na Bohu staví naše naděje! Na té zkušenosti, že On dává vypučet ratolestem i z pahýlů. Ole on čeká právě tu naši naději, tu naši důvěru, kterou mu rozvazujeme ruce.

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou.

V dnešním našem zamyšlení bych chtěl vycházet především z myšlenek našeho papeže Františka. Ten při jedné generální audienci mluvil o falešné naději vkládané do idolů.

Už jsme si říkali: Mít naději je primární potřebou člověka – stejně jako je primární potřebou jíst, pít, spát. Bez naděje se nedá žít. Naděje ale musí být smysluplná. Ne každá naděje je nadějí. Papež František říká: Je důležité, aby naděje byla vkládána v to, co opravdu může pomáhat žít a dávat našemu životu smysl. A proto nás Písmo svaté varuje před falešnými nadějemi, které prezentuje tento svět a demaskuje jejich zbytečnost i nesmyslnost. Odhaluje prolhanost idolů, do nichž je člověk neustále pokoušen vkládat svou důvěru a činit z nich tak předmět svojí naděje.
Co jsou to ty idoly? Člověk potřebuje mít naději. A když nenachází pravou naději, tak sáhne po tom, co je po ruce.

Někteří hledají svoje jistoty třeba v penězích. Za peníze v Praze dům. Když mám peníze, mohu si všecko zaplatit, všecko pořídit.

Jiní svoje jistoty hledají ve spolčování s mocnými. Nemáš tam nějakého známého? Na úřadu? Ve škole? Na ministerstvu? Známost – on mi to tam pošoupne.

Další svoje jistoty hledají ve spolčování se světem. Budu stejný jako oni, aby mě přijali.

V politice a v politikaření hledají lidé svoje idoly, svoje jistoty.

Nebo taky ve fyzické kráse. Vzpomínal jeden biskup, jak měl spolužačku, která byla skutečně krásná. Nádherné vlasy měla, nádhernou hřívu. Když dostala rakovinu, odmítla chemoterapii, protože si nedokázala představit, že by o ty vlasy přišla. Taky potom brzo zemřela.

Dneska taky u jasnovidců lidé hledají svoji naději, svoji jistotu. Papež František říká: Vždycky to začíná stejně. Přijdeš k jasnovidci a on ti řekne: „Vidím ve tvém životě stín, vidím ve tvém životě problém, ale bude to dobré.“ A potom zaplatíš. To je tvoje jistota? Svatý otec říká: Kupujeme falešnou naději, místo té pravé, která je zadarmo, kterou zaplatil Ježíš.

Papež František říká i tato slova:

Jeden moudrý žalm nám působivě líčí prolhanost idolů, které nám tento svět nabízí jako naději a jimž jsou lidé všech dob pokoušeni důvěřovat. Je to 115. žalm, který praví:

Jejich modly jsou stříbro a zlato,
dílo lidských rukou.
Mají ústa, ale nemluví,
mají oči, ale nevidí.
Mají uši, ale neslyší,
mají nos, ale nečichají.
Mají ruce, ale nehmatají,
mají nohy, ale nechodí,
hlas nevydávají svým hrdlem.
Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují,
každý kdo v ně doufá.

Musíme pochopit, že se nejedná pouze o zpodobnění vyrobená z kovu či jiného materiálu, ale i o taková, která vytváří naše mysl, když důvěřujeme omezeným skutečnostem, které transformujeme na absolutní. Poselství žalmu je jasné: Kdo vkládá svou naději do idolů, bude stejný, jako oni – vyprázdněný, neschopný mluvit, neschopný měnit věci, usmát se, darovat, milovat.

Na druhou stranu tentýž žalm říká: Izraelův dům doufá v Hospodina …, Áronův dům doufá v Hospodina…, Hospodinovi ctitelé doufají v Hospodina… Hospodin na nás pamatuje a požehná nám. I v těch nejhorších chvílích, které si dovedeme nebo i nedovedeme představit. Naděje neklame nikdy. Idoly (modly) klamou vždy. Důvěrou vstupujeme do akčního rádia Boží paměti.