V letošním adventu uvažujeme nad nadějí. Řekli jsme si:

Kdo ztrácí lásku, dveře zavírá.
Kdo ztrácí víru, dveře zamyká.
Kdo ztrácí naději, dveře zazdívá.

To vidíme často u nemocných: Dokud se svojí nemocí bojují, dokud mají naději, to často bývá veliká pomoc v léčbě. Když ztratí naději, když se své nemoci poddají, tak to jde s nimi často s kopce. A to platí v tolika rovinách! Ztratit naději znamená zazdít dveře.

Jaké jsou ale zdroje naděje? Ta lidská naděje, že se věci pohnou, staví buď na tom lidském, nebo na tom, co není v naší moci. Na tom lidském: na tom, co umíme, na tom, co máme, co si zaplatíme, na známostech, na schopných lidech kolem nás, na umu doktorů… Anebo ta naděje staví opravdu na tom, co není v naší moci: na štěstí, na náhodě, na tom, že to třeba vyjde… Ale naděje křesťana se zakládá na Bohu, na moci Boží, na vše-moci (všemohoucnosti) Boží.

Jeden z našich básníků – Bohuslav Reynek, který své stáří prožíval v době hluboké totality, v době, kdy jsme měli železné opony, po zuby ozbrojenou armádu, po zuby ozbrojené Lidové milice, v době kdy děti i dospělí byli systematicky odváděni od Krista, v době stále stejných průvodů, v době stále stejných projevů a frází, v době kdy se zdálo, že totalita nikdy neskončí, napsal tyto verše:

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou.

A staly se. Celý ten obrovský kolos se sesypal jak domeček z karet. Máme svobodu, můžeme volně dýchat, máme tolik možností…

To je to, co předpověděl prorok Izaijáš, jak to často čteme právě v adventu – v době naděje: Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse. To není normální! Je běžné, když něco vyroste z kmene nebo z větve. Ale z pahýlu? Ale toto dělá Bůh! A toto lidé zažili právě na přelomu Starého a Nového zákona.

Dovolím si tady citovat o. Filipa Stajnera:

Od doby, kdy Bůh skrze proroka Nátana dává králi Davidovi zaslíbení, že Mesiáš vzejde z jeho rodu, vyvolený národ žil v představách, že na královském trůnu se budou nepřetržitě střídat potomci davidovské dynastie, až jeden z nich bude Mesiášem. Ale víme, že tomu tak nebylo. Jednak králové často byli Bohu nevěrní, ba ničemní, že se národ v 8. stol. před Kristem rozdělil na severní izraelské království a jižní Judsko, jednak ani v Judsku nevládli vždy Davidovci. V 6. stol. před Kristem i judský král byl odvlečen do babylónského zajetí, ve 3. a 2. stol. před Kristem ovládli Palestinu pohanští Řekové a v 1. stol. před Kristem obsadili Jeruzalém Římané a dosadili loutkového židovského krále, který vůbec nepatřil k Davidově linii.
Když vyvolený národ ve svém očekávání Mesiáše byl už ve velkém zmatku, tu najednou přichází Boží posel k nazaretské Panně a zvěstuje Jí radostnou novinu. Bůh zasáhl a splnil své zaslíbení, tolikrát opakované. Ale stalo se to způsobem, který nikdo nečekal, a v době, která sice byla velmi vypjatá, ale už nenesla předpokládané známky. Panovala velká bezradnost, dokonce úzkost, nebyl tu prorok, který by promluvil Božím jménem.
Tak tomu bývá i v našich životech dnes. Tolik potřebujeme, aby Bůh konečně zasáhl do dění světového i našeho osobního, aby zlomil moc démonů a přemohl současné pány světa, aby k sobě obrátil naše rodinné příslušníky, aby nám dopřál tělesné uzdravení a udělil různé milosti, aby nastolil pořádek v Církvi a mezi národy. Avšak na nás je, abychom s důvěrou očekávali Boží působení neboli abychom v Boha doufali. Tak Bohu jakoby uvolňujeme ruce, aby jednal.
Naděje v Boha nás nikdy nezklame ani nezahanbí, jak říká sv. apoštol Pavel. Ale Boží způsoby jednání jsou docela jiné než naše.

A to bude hlavní myšlenka dnešního našeho zamyšlení: Naše naděje nestaví jenom na tom lidském a už vůbec ne na náhodách a na štěstí. Na Bohu staví naše naděje! Na tom, že On dává vypučet ratolestem i z pahýlů. Ole on čeká právě tu naši naději, tu naši důvěru, kterou mu rozvazujeme ruce.

Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou.

O tuto naději do svých životů prosme i dnes…