Vstoupili jsme do krásné a hluboké doby adventní. Bude to znít možná skoro až hereticky (nicméně o Vánocích se to pokusím uvést na pravou míru!), ale já osobně mám opravdu raději advent, než Vánoce. Vánoce jsou dneska zahlceny komercí, komerce převálcovala skutečný obsah Vánoc, ale advent má svoji zvláštní tichou krásu a hloubku. A myslím, že spousta lidí ji vnímá.

Myslím, že podstatu adventu krásně vyjadřuje hymnus k Denní modlitbě církve, ve kterém nacházíme tato slova:

Den krátký je, noc dlouhá,
tmou hvězdy třpytí se
a v lidech hlad a touha
má podob tisíce.

Vše choré je a sténá
v adventním čekání
a v žízni beze jména
svět všemi hlasy zní.

Přijď, Pane, změň náš osud,
přijď, maran atha, přijď,
náš úděl tvrdý dosud
změň k spáse pro svůj lid.

Nauč nás žít a vnímat
hlas tvého volání,
s Marií odpovídat
své ANO, staň se mi!

Vždyť kdo tvé slovo slyší
a žije Duchem tvým,
tvůj příchod činí bližším.
Přijď se svým královstvím!

Advent je doba touhy a doba naděje. Doba touhy:

Den krátký je, noc dlouhá,
tmou hvězdy třpytí se
a v lidech hlad a touha
má podob tisíce.

Vše choré je a sténá
v adventním čekání
a v žízni beze jména
svět všemi hlasy zní.

Nevyjadřují ty verše obsah toho, co tak mnozí neseme ve svém srdci?

Ale advent je nejen doba touhy! Je to taky doba naděje! Když se dnes začne mluvit o naději, tak spousta lidí zbystří, protože mít naději je primární potřebou (jako má člověk potřebu jíst, pít, spát). Bez naděje se nedá žít! Bez naděje se dá jenom zbláznit nebo umřít. A přece tolika lidem dneska smysluplná a skutečná naděje chybí. Proto je mezi lidmi tolik smutku, tolik prázdnoty, tolik hluku – přehlušit tu prázdnotu! I tolik komerce – překrýt tu prázdnotu! I tolik sebevražd – ukončit tu prázdnotu, ukončit tu beznaděj. Když chybí naděje, to je vážná věc! Proto kdosi krásně řekl:

Kdo ztrácí lásku, dveře zavírá.
Kdo ztrácí víru, dveře zamyká.
Kdo ztrácí naději, dveře zazdívá.

A tak budeme v letošním adventu společně uvažovat nad nadějí. Toto dnešní krátké zamyšlení přijměte jako ochutnávku i jako pozvání…