Prožili jsme tzv. „dušičkový oktáv“. Mysleli jsme na naše zemřelé. Dnešní 2. čtení se ještě jakoby ohlíží za těmito dny. Svatý apoštol Pavel ve 2. čtení píše: Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Pojďme se i dnes trochu zamyslet nad smrtí a nad tím, co je za její branou.

Dostal jsem ve škole otázku: „Slyšela jsem, že po smrti budeme žít další život. Nevím, co si o tom mám myslet.“ Odpověděl jsem: „Pokud myslíš věčný život, tak to jo. Ale pokud myslíš to, čemu dneska spousta lidí věří a čemu se říká reinkarnace – převtělování, tak to je nesmysl.“

Vlivem východních nauk, které se šíří i k nám, někteří lidé věří, že budou žít další životy, že když člověk zemře, tak duše vystoupí z těla a vtělí se do jiného právě narozeného těla a bude žít další život a pak ještě další a ještě x dalších životů, aby se stále vylepšovala, vylepšovala, napravovala, napravovala, až bude úplně vylepšená, napravená a dokonalá. Že to takhle nefunguje, to se dá doložit poměrně snadno.

Jednak ani Ježíš nás nic takového neučil. Právě naopak. Ježíš jasně učil a máme to na mnoha místech Písma svatého, že máme být připraveni na jeho příchod, protože po smrti už bude jen Boží soud a věčnost, která bude jen ozvěnou toho stavu, ve kterém se duše bude ve chvíli smrti nacházet. Když Ježíš vypráví podobenství o boháči a Lazarovi, říká, že boháč umřel a byl zvržen. Nedostal další životy „na opravu“. Když Ježíš líčí poslední soud, jasně říká: Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, prostě v těch nejubožejších jste mi sloužili, pojďte do nebe. A měl jsem hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, prostě v těch nejubožejších jste mi neposloužili, pryč ode mě! Ani slovo o dalších život „na opravu“. Ježíšovo učení tedy nauku o reinkarnaci jasně popírá a vyvrací.

Také třeba v Listu židům nacházíme slova: „Každý člověk jen jednou umírá a potom bude soud.“ (Žd 9,27) Jen jednou…

Nauku o reinkarnaci ale vyvrací také obyčejná logika. Kdyby to takhle fungovalo, že duše žije spoustu dalších životů, aby se stále napravovala a vylepšovala, pak bychom museli připustit, že většina z nás je tady asi „na reparát“, „na opravu“. V tom případě by i svět měl po morální stránce směřovat k obrovské kvalitě. Směřuje svět po morální stránce k obrovské kvalitě? Po morální stránce jde svět „dolů“. To vidíme všichni.

Takže i Bible i logika nauku o reinkarnaci, o převtělování, o dalších životech „na opravu“ vyvrací.

A naopak: Věříme-li Ježíši, věříme i tomu, čemu nás učí. On to říká na mnoha místech Písma svatého – a slyšeli jsme to dnes a ještě to uslyšíme i o následujících nedělích – velmi jasně: Máme být připraveni na jeho příchod, protože po smrti už bude jen Boží soud a věčnost, která bude jenom ozvěnou toho stavu, ve kterém se duše bude ve chvíli smrti nacházet.

Takže o tu připravenost usilujme. Ze života sv. Karla Boromejského, biskupa v Miláně, se vypráví, jak jednou hrál se svými kanovníky kulečník a během hry nadhodil: „Pánové, co byste dělali, kdybyste se dověděli, že máte za hodinu zemřít?“ Jeden říká: „Šel bych ke zpovědi!“. Druhý povídá: „Modlil bych se!“ Třetí říká: „Rozdal bych majetek chudým!“ A pak se jeden z kanovníků zeptal biskupa: „A co byste dělal vy?“ Svatý Karel odpověděl: „Dohrál bych ten kulečník.“

Byl připraven… Kéž jsem i my. Nevíme. Každý den a každá hodina jsou pro Ježíšův příchod možné. A kdo není připravený dnes, bude připravený zítra?