Po dvanáct nedělí, to jsou vlastně tři měsíce, čtvrt roku, jsme při bohoslužbách na pokračování uvažovali nad tím nejcennějším, co zde máme – nad mší svatou, která není nic menšího, než sice nekrvavé, ale skutečné zpřítomnění Ježíšovy oběti na kříži, ze které žijeme. Přiblížili jsme si jednotlivé prvky mše svaté. Snad jsme si je i trochu vysvětlili, přiblížili. Trochu. O mši svaté i o jejich jednotlivých částech bychom mohli mluvit ještě hodně dlouho.

Dnes bych tento cyklus promluv zakončil. Už nebudeme nic rozebírat. Chci vám jen nabídnout dvě zkušenosti dvou kněží.

Když jsme byli před dvěma týdny navštívit otce Lukáše v Třebovicích, říkal, jak to tam lidé mají jednoduché: Když se někomu nechce v neděli ráno vstát, tak si pospí, a zajede na mši svatou kousek dál, kde mu to časově lépe vyhovuje. Mají to ve městech jednodušší i v tom, že když někomu víc „sedí“ jiný kněz, nebo jiný kostel nebo jinak pojatá liturgie, tak sednou na městskou dopravu a za chvíli jsou tam, kde jim to víc „pasuje“.

Na druhou stranu vám chci nabídnout dost drsnou, ale zároveň hlubokou zkušenost jiného kněze. Je to šéfredaktor časopisu Milujte se, P. Pavel Zahradníček, a ten před časem právě v tomto časopisu otiskl tuto svoji zkušenost i zamyšlení:

Mým prvním kněžským působištěm byla Bystřice nad Pernštejnem. Před Vánocemi jsem jel zpovídat do sousední farnosti – do Štěpánova. Pozval mě tam jáhen Ladislav, který pomáhal stařičkému, velmi vážně nemocnému panu faráři. Zpovídalo se před večerní mší svatou. Na všechny se ale nedostalo, tak jsem pokračoval ještě i během ní. A pak už byli všichni vyzpovídaní a já jsem se mohl ze zpovědnice účastnit mše svaté. Bylo to dost náročné. Pan farář měl tlusté brýle snad s dvaceti dioptriemi, a přesto téměř neviděl. Navíc špatně chodil. Když se pře-sunoval kolem oltáře, trvalo to nekonečně dlouho. Protože neviděl pod nohy, dělal takové pomalé hlemýždí krůčky. Co krůček, to ani ne deset centimetrů. Měl asi strach, aby o něco nezakopl. Lidé trpělivě čekali. Stejně tak, když občas s nosem téměř v misálu hledal začátek nové řádky. Pak následoval další nekonečný přesun od oltáře – směrem dolů po schůdcích dělal pan farář krůčky snad jen třícentimetrové… Po mši svaté jsem řekl jáhnovi Ladislavovi: „Tady u vás mají lidé opravdu pevné nervy – že ještě chodí na mši svatou!“ Odpověděl mi: „Spíš pevnou víru.“ A dodal něco jako: „Kdyby sem do kostela někdo náhodou přišel, tak při takové mši svaté víru asi nezíská. Ale ti, co sem chodí, ti mají opravdu pevnou víru, že každá mše svatá je zpřítomnění oběti Pána Ježíše za celý svět. A že má nekonečnou hodnotu. Kdyby se nedokázali soustředit jen na toto ´jádro‘, a hledali nějaké ozdobné ´slupky‘, nenajdou nic, protože u nás už tu nic jiného než to jádro opravdu není…“

Na tu mši svatou ve Štěpánově a na jeho odpověď si ještě po letech občas vzpomenu. Slavení mše svaté si právem zaslouží i vnější krásu. Ale jádro je jinde.

Tak jistě: Tu vnější krásu při bohoslužbách budujme, ať už hudbou, zpěvem, výzdobou, přípravou na liturgii, zapojením se do liturgie, vším tím krásným, velkým, vznešeným. Ale nezapomeňme na to jádro, kvůli kterému přicházíme. Kdyby jenom to jádro zbylo, zbylo dost…