Vidíme, jak se nám to dneska hezky sešlo: Máme uvažovat nad posledními částmi mše svaté a máme zároveň dnes Den modliteb za misie. Uvidíme, že je zde souvislost.

V závěru mše svaté kněz uděluje požehnání. Skrze tu kněžskou ruku žehná člověku sám Bůh. A k čemu žehná? Ke všemu, co ze zorného úhlu věčnosti potřebujeme. Zvláštním způsobem ale také žehná k tomu úkolu, k tomu poslání, které dostáváme v poslední větě mše svaté: „Jděte ve jménu Páně!“

Někdy s úsměvem říkám, že pro spoustu lidí je to nejočekávanější věta celé mše svaté a zpravidla také bývá velmi rychle naplněna. Ale já chci dneska poukázat právě na hloubku těchto posledních slov mše svaté.

Latinsky ta slova zní: „Ite, missa est!“ Mohli bychom ji přeložit: „Jděte, mše je!“ Ale to slovo „missa“ znamení nejen „mše“! Slovo missa pochází od slovesa „mittere“ – propustit, posílat. Podobně jako slovo „misie“ pochází z latinského „missio“ – poslání. Vidíme tu souvislost? A tak někteří ono „Ite, missa est!“ překládají ve významu „Jděte, mše je (ukončena).“ Jiní ho překládají: „Jděte, je propuštění (rozchod)!“ Nebo: „Jděte, propouštím vás!“ Tato věta bývá ale také překládána: „Jděte, jste vysláni!“ A mně se moc líbí ten český liturgický překlad: „Jděte ve jménu Páně!“

Ve jménu Božím mše svatá začala, ve jménu Božím jsme ji prožili a ve jménu Božím teď máme jít do světa. V tom světě to nemá být dovolená od Boha! Samozřejmě: Bude náš život vypadat jinak, než v kostele, ale má to být svědectví o Bohu – misie. To je naše poslání ve světě. Má být na nás vidět, že jsme se v kostele setkali s někým, kdo je pro nás důležitý nejen pro jednu hodinu týdně, ale pro celý život.

V Bibli je jedna krásná pasáž, jak Mojžíš vycházel ke stánku schůzky s Hospodinem a když se pak vracel, jeho tvář zářila. I z nás má po setkání s Kristem, po mši svaté, ve světě něco vyzařovat. Jakási vnitřní záře, která bude svědčit o tom, že se mezi námi a Bohem tady něco krásného a hlubokého odehrálo.

Krásné myšlenky na toto téma – myšlenky k té poslední větě mše svaté, uvádí otec arcibiskup Graubner:

Nemáme právo Boha před svě­tem schovávat, ani ze strachu, že budeme přísněji posuzováni jako lidé na svícnu, ani z falešných ohledů na ty, kteří nechtě­jí být světlem. Každý se nestane světlem, ale každý by měl mít možnost ve světle vidět. Bloudí-li pak někdo díky tomu, že naše světlo nesvítí, je to naše vina, ne jeho.
Hořící plamen není moudré vystavovat větru. Je třeba ho chrá­nit. Třeba podobně, jako když dáváme svíčku do lucerny. Pak je však nutné udržovat čisté sklo. Sklo černé od sazí nedovo­lí světlu zářit a ono neslouží. Je-li náš pohled zakalen hříchem a není-li stále očišťován skutky lásky, zůstává svět a mnozí lidé v něm ve tmě bezbožnosti. I nejčernější tma však ustupuje svět­lu, které svítí. Jediná malá svíčka dovede v temnotě posloužit k orientaci. Podobně může mnohým pomoci každý z nás, když ze sebe necháme vyzařovat Krista, kterého jsme přijali.

Kéž tomu tak je, kdykoliv budeme ze mše svaté odcházet.

Ite, missa est! Missa a missio. Mše a misie. Poslání. Souvislosti jsou…