Slyšíme dnes v evangeliu, jak hospodář stále znovu a znovu přichází, stále znovu a znovu zve, stále znovu a znovu nachází další, kteří jeho oslovení přijmou. Tím Hospodářem je Bůh. On stále znovu a znovu přichází, stále znovu a znovu zve, stále znovu a znovu nachází další, kteří jeho oslovení přijmou.

I tajemství Eucharistie oslovuje. Je známá konverze francouzského novináře André Frossarda. Pocházel z nevěřící rodiny. Jednou provázel svého přítele, který byl praktikujícím katolíkem. Ten se zastavil na cestě v Paříži v kapli, kde byla vystavena Nejsvětější svátost, aby se tam pomodlil. Když dlouho nevycházel, tak André nakoukl do kaple – možná jenom ze zvědavosti. Vstoupil tam jako ateista a odcházel jako člověk přesvědčený o Boží existenci.

I o tom můžeme rozjímat, když se modlíme při mši svaté Otče náš: Bůh jako dobrý Otec stále znovu a znovu přichází, oslovuje, zve. A nejen ty lidi nevěřící tam někde z hospod, ale zve i nás. Zve ráno, v poledne i večer – zve od počátku dějin lidstva, zve i dnes a bude zvát až do konce dějin. Někdo odpoví v mládí, jiný jako puberťák, další ve zralém věku, jiný ve stáří.

Samotná modlitba Otče náš by opět vydala na další cyklus promluv. Snad jen malou zajímavost: Víme, že při osobní modlitbě se modlitba Otče náš končí vždy zvoláním AMEN (tak se staň, potvrzuji, co jsem nyní vyslovil). Při mši svaté se ono AMEN vynechává. Je to proto, že kněz v následující modlitbě rozvádí poslední prosbu otčenáše:

Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Nejenom mír ve světovém měřítku. Prosíme i o mír v našich srdcích. Boží mír, Boží pokoj. Jak to krásně řekl biskup Josef Hrdlička: „Všechna ta krvavá bojiště světa jsou jenom výslednicí všech nezvládnutých bojišť v lidských srdcích.“ A také v osobním životě platí: Kdo slouží Bohu s rozpolceným srdcem, toho srdce krvácí. Proto ta prosba o Boží mír.

Pak kněz pokračuje: Smiluj se nad námi a pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu. Dnes bychom možná použili slovo „závislost“. Můžeme myslet nejen na ty klasické závislosti (nikotin, alkohol, drogy…) ale i na ty závislosti moderní (na internetu, na sociálních sítích, na hrách, gamblerství…) Kněz prosí, abychom se nedostali do vleku ničeho, co nám bralo svobodu, a abychom na tom uměli s Bohem spolupracovat – abychom svou nesvobodu svobodně neživili a netrénovali.

Pak kněz prosí, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem. Kde je neklid, zmatek, tam se tomu Zlému dobře loví…

Nakonec kněz prosí, ať s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista. Je to ve chvílích těsně před svatým přijímáním. Nejde jen ale o očekávání Ježíšova příchodu ve svaté Hostii. Jde i o očekávání jeho příchodu v té závěrečné fázi našeho života. Vlastně to i souvisí: Kdo je připraven na svaté přijímání, je připraven i na smrt. Zvláštní myšlenka: Očekávat (a ještě k tomu s nadějí) Ježíšův příchod – i ten ve chvíli smrti! Svatý Pavel píše – a my jsme to slyšeli v dnešním 2. čtení: Život je pro mě Kristus a smrt ziskem… Toužím zemřít a být s Kristem. Ano – kde fungují ty první 3 záležitosti, kde člověk má v srdci ten Boží mír, kde člověk není ve vleku negativ, hříchů a závislostí, kde člověk je chráněn zmatků, tam může očekávat (a dokonce s nadějí!) Ježíšův příchod. I ten konečný.

Kéž se nám tyto myšlenky vybaví, kdykoliv se v duchu budeme připojovat k modlitbě kněze po otčenáši! Kéž k těmto lidem patříme i my…