Z důvodu neodkladné péče o nemocnou maminku je dočasně na webových stránkách farnosti pravidelně aktualizována pouze záložka "Ohlášky". Ostatní dle možností.

Browse By

PROMLUVA Z 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (A) – CYKLUS PROMLUV O MŠI SVATÉ IX: KDYŽ NEBE SPLÝVÁ SE ZEMÍ

V našich zamyšleních nad mší svatou uvažujeme o vrcholu mše svaté – o proměnění chleba v Ježíšovo Tělo a vína v jeho Krev. Máme mít být u toho bdělí, proto kněz volá VZHŮRU SRDCE! Zpěvem SVATÝ SVATÝ si připomínáme Boží velikost. Při vlastním proměňování klečíme. Kdysi, když kněz pozvedal proměněnou svatou Hostii a kalich s Krví Páně, věřící se bili v prsa a říkali: „Ježíši, tobě žiji, tobě, umírám, tvůj jsem živ i mrtev, amen.“ Jistě je to krásné, když je to upřímné. Nicméně, dnes se ono bití v prsa opouští a spíše se doporučuje tak jaksi hezky, upřímně podívat se, zahledět se do té proměněné, pozvednuté svaté Hostie, podívat se, zahledět se s vírou na kalich s Krví Pána Ježíše a třeba i vlastními slovy krátce přivítat Pána Ježíše přítomného mezi námi, poklonit se mu, něco hezkého mu říct. V tom je taky úžasná hloubka.

Pojďme si teď něco říct o další části eucharistické modlitby – o modlitbě kněze po proměňování. Použijeme k tomu myšlenek otce biskupa Josefa Hrdličky:

Po proměňování modlitba kněze pokračuje a znovu se objeví vzývání Ducha Svatého. Před několika okamžiky byl Duch Svatý vzýván, aby proměnil dary chleba a vína. Nyní je zde prosba, aby proměnil nás samotné v jedno tělo a jednu duši. Kristovo tělo je totiž přítomné nejen v Eucharistii pod způsobami chleba a vína, ale i my, rodina věřících, tvoříme jedno tělo. Všechno v nás má tedy vyzařovat jednotu, lásku, porozumění, vždyť jde o poslední vůli a odkaz našeho Pána před tím, než šel na smrt. Právě prosba za jednotu církve má být prioritní touhou, snahou a zaměřením nás všech, kdo Kristovu závěť bereme vážně. Pokud jsme si toto dosud plně neuvědomili, měl by nás tento objev zasáhnout až k jádru naší bytosti. Na tomto místě bohoslužby by se měly doslova „roztavit“ všechny strusky a zmrazky nelásky a nechuti odpustit druhým.

Kněz pokračuje a vyslovuje závažné prosby. Prosí za všechny, kdo tuto oběť přinášejí. Vždy je vysloveno jméno papeže, který je naším jedinečným pojítkem s Kristem. Objevuje se i jméno biskupa diecéze, zmíněn je i sbor biskupů, kněží a jáhni. Zde jsou svěřovány Bohu úmysly všech přítomných a celého Božího lidu. Zaznívají ale i jména svatých v nebi, je jmenována Matka Boží Panna Maria a často i jména světců. Vždyť mši svatou vždy slavíme ve spojení s celým nebem, se všemi nebeskými zástupy. Jak málo si uvědomujeme vnitřní sílu a nádheru tohoto slavení! Jak často se stává, že toto přímé zakoušení Kristovy blízkosti a jeho kalvárské obětí se může stát vinou naší vlažnosti něčím roztržitým, unaveným, ospalým, stereotypním. Naopak, dobře připravená liturgie, prožitá srdcem i rozumem, může přinést každému z nás silnou Boží infuzi do celého života, pramen síly pro všechno, co nás může potkat, abychom i my vítězně obstáli.

Objevuje se zde i prosebná vzpomínka na zemřelé, kteří odpočinuli v Kristu, aby byli přijati do jeho světla a uviděli jeho tvář. Zde můžeme svými modlitbami poskytnout našim zesnulým tu nejlepší pomoc, jakou jim můžeme dát. Tyto úmysly za naše zemřelé, vložené do mše svaté, znamenají pro ně nekonečně víc než vnější výzdoba jejich hrobů, na které si dáváme tolik záležet. Svatá Monika řekla před smrtí svému synu Augustinovi: „Pochovejte mé tělo kdekoli a nedělejte si o to starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“ Právě v této části mše svaté zakoušíme, že v té chvíli splývá nebe se zemí, čas s věčností, mrtví s živými, svatí s hříšníky, spasení s těmi, kdo se očišťují. Zde můžeme zakusit, jakou velmocí Ducha je církev živená Kristem právě při slavení Eucharistie. V jeho srdci jsme všichni pospolu a živí, dokonce ani smrt, které zde na zemi podléháme, nás nemůže od jeho lásky odloučit.

Tak ať toto všechno, tuto úžasnou hloubku eucharistické modlitby při mši svaté zakoušíme i my – i dnes a zde.