„Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Jedinečným způsobem to platí o mši svaté. Nezáleží, jestli jsou shromážděni dva nebo tři nebo dva tisíce nebo tři tisíce. Jedinečným způsobem – fyzicky – je Ježíš přítomen uprostřed nás při každé mši svaté. To ti rádio ani televize nedá. Můžeš si uvařit kafíčko a pustit v televizi mši svatou. Ale tady je Ježíš fyzicky přítomen. Mše svatá – to je to největší, co v církvi máme. Je to vrchol liturgické oslavy Boha. Nic není větší: ani růženec, ani korunka k Božímu milosrdenství, ani litanie, ani breviář, ani novéna. Mše svatá je to největší.

V našich zamyšleních nad mší svatou jsme prošli část nazvanou obětování. Pojďme dál – pojďme k tzv. Eucharistické modlitbě. Začíná tím, čemu říkáme preface. Tam zaznívá velice silné volání: VZHŮRU SRDCE! To je volání, které by mělo opravdu jaksi zabušit na brány našeho nitra, které by mělo připomenout: Poprosil jsi Boha o své očištění, setkal ses s Bohem v jeho slově, přinesl jsi oběť – a teď napni pozornost – teď se pomalu blíží ten vrchol, kdy za pár okamžiků živý Ježíš bude mezi námi. Možná máš radost, pokoj, prožíváš nějaké bezstarostné období, daří se ti – ale nepřeceň to! Vzhůru srdce! Je něco ještě většího. Nebo – lépe řečeno – je tady ještě Někdo větší. A naopak: Možná prožíváš těžkosti, možná máš problém, možná tě něco drtí, válcuje. Tak tím spíš – vzhůru srdce! Je tu někdo, kdo o tom všem ví, komu to můžeš odevzdat, kdo kvůli tobě i kvůli tvým problémům přichází. Vidíme zase, jaká hloubka může být v těch dvou slovech: Vzhůru srdce! Kéž se nám toto vše při každém tomto zvolání vybaví.

Po modlitbě kněze pak zpíváme opět krásný zpěv chvály Boží, ve kterém si uvědomujeme velikost toho, který přichází SVATÝ, SVATÝ, SVATÝ PÁN BŮH ZÁSTUPŮ. NEBE I ZEMĚ JSOU PLNY TVÉ SLÁVY. POŽEHNANÝ, JENŽ PŘICHÁZÍ. Uvědomujeme si, že teď přichází někdo, kdo nás nesmírně převyšuje, přesahuje.

A pak je moc důležitý úkon: Pak kněz prosí Ducha svatého, aby proměnil dary chleba a vína v Tělo a Krev Pána Ježíše. To je moc důležité: Kněz není nějaký šaman. To nedělá kněz, kdo proměňuje chléb v Tělo Pána Ježíše a víno v jeho Krev. Kněz je jenom nástroj. Kněz jenom hýbe rukama a otvírá pusu. Kněz opakuje slova, která Pán Ježíš řekl při poslední večeři: Vezměte a jezte, vezměte a pijte… Ale to proměnění, to přepodstatnění, ten zázrak proměnění – to dělá Bůh. Dokonce i kdyby kněz sloužil mši svatou nehodně, nedbale, nepřipraveně nebo i v hříchu – to by byl problém toho kněze, ale platnost svátosti to nepoškodí. Je to Bůh, který způsobí, že se chléb a víno stanou Tělem a Krví Pána Ježíše.

To proměnění, to přepodstatnění – to je největší událost ve vesmíru, a proto z úcty k tomuto tajemství a před tímto tajemstvím klečíme na obou kolenou. Kdo je zdravý, kdo může, měl při proměňování opravdu klečet – s pokorou, s tím vědomím, kdo jsem já a kdo je TEN přede mnou. To klečení je jistě i projev naší víry. Bez víry klekneš možná před autem, když se ti porouchá, ale ne před Bohem. To klečení je krásné liturgické gesto. Nejen gesto víry a klanění. Ale také krásné gesto, které vyjadřuje: Kdo jsem já a kdo je On? Já jsem malý, On je velký…

Se zatajeným dechem by pak kněz měl říci a Boží lid slyšet ta slova: TAJEMSTVÍ VÍRY! Tady je Někdo, kdo člověka úžasně převyšuje. Rozumem si to můžeme trochu přiblížit, ale tajemství Eucharistie stejně plně pochopíme až na věčnosti.

Tak za chvíli i my do tohoto úžasného tajemství vstoupíme. Ať je naše srdce při tom vzhůru. Nejenom ať nad tajemstvím Eucharistie nespí, ale ať také nezůstává jen u toho přízemního, ale hledí výš, hledí vzhůru – se zatajeným dechem k Tomu, který nás nesmírně přesahuje, nesmírně převyšuje, a přesto je nám nesmírně blízký…